ŠŤASTNĚ AŽ NAVĚKY

XVI. Trnité Mezisvětí

VSTUP DO zrcadla byl opojný pocit a zároveň tak prudký, až se jí zdálo, že jí strhá kůži z těla a zanechá po sobě jen kosti orvané do běla. Pokusila se křičet, ale její němý hlas odneslo bezvětří krutého Mezisvětí, které nikdy nebylo tak silné; tak hladové.

Johana se temnotě - která se rozpínala nejen kolem jí samotné, ale i v jejím nitru – snažila bránit, ale jako by to hlad světa nikoho jen přiživoval. Dívka pociťovala silný pocit nevolnosti z ničeho a všeho, které ji obestíralo a zahalovalo. Stroupky v dlaních ji svědily, ale jakýkoli pohyb nebo čin, byl rozsudek k roztrhání zaživa.

A jakmile Johana pocítila, že jí ruce a nohy začínají nebezpečně chladnout zhluboka se nadechla, natáhla ruku skrz trnitou stěnu mezi světy a prodrala se ven.

***

SLUNCE JI oslepilo. Ležela v měkké trávě provoněné slunným jarem pod řídkým baldachýnem stromů a pokusila se posbírat své roztříštěné vědomí.

Byla celá. Celá a živá.

Johana se pomalu nadzvedla na loktech, snažila se rozkoukat proti náhlému jasu oproti temným hlubinám Mezisvětí  a zatímco si stínila oči, rozhlížela se kolem sebe.

Napravo od ní se vinula písečná stezka mizející za hustým porostem keřů červených růží, které se svými trnitými drápky držely vysokých stromů, jež tvořily nad cestou děravý, přívětivě zelený baldachýn.

Zhluboka se nadechla a zavřela oči. Vzduch byl hustý a nasládlá chuť Johaně ulpívala na řasách i na rtech. Svým způsobem ji dusila a dívka náhle pochopila hořkost, která Sanela pobízela ničit a kazit pohádky. Ta pachuť byla nesnesitelně ohavná.

Johana se postavila až tehdy, když si byla jistá, že nikdo není na dohled.

Vrať se, varoval ji ženský hlas, který byl mnohem cizejší než obvykle, odejdi odsud a nevracej se.

Avšak bylo to teprve pár minut co odešla a dívka zatím shlédla jen část pravděpodobné zámecké zahrady.

Ještě pár okamžiků, zašeptala náhle němým myšlenkám a oprášila si kolena zelená od trávy. Napřímila se a ještě jednou se rozhlédla, než se rychlými, dlouhými kroky vydala k nejbližším stromům. Snažila se splynout s okolím, ale věděla, že její magie tu pro ni moc užitku mít nebude.

Špičkami prstů pohladila vrásčitou kůru stromu a očima sklouzla k popínavým stonků růží. Jejich tmavá tělíčka s ostrými drápky vypadala jako černá, ale barvy ji klamaly stejně jako jejich milosrdně omamná vůně.

Johana se plížila podél písečné stezky a pečlivě se snažila zorientovat. Zámecká zahrada to byla zcela očividně, ale něco tu bylo strašně špatně. Srdce, které v každé pohádce bušilo na poplach kdykoliv vycítilo dívčinu přítomnost bylo ticho. Úzkostlivě ticho.

Mladé ženě se žaludek kroutil znepokojením, ale tah v hrudi pod levým prsem, jako by ji pobízel. Utíkej. Utíkej rychleji. Pojď za mnou. A Johana poslechla, ukřičené myšlenky - které začaly bláznit strachy - umlčela jediným příkazem a nedbala na nic jiného než na srdečné pobízení.

Hnala se hustými, trnitými porosty, které ji líbaly na kůži svými bodavými rty a hladily po lýtkách zelenýma ručkama.

Oddychovala prudce a hltavě polykala vzduch, přeskakovala kameny a vyhýbala se stromům, které jí najednou vyrostly přímo před nosem. Překonaná vzdálenost jí pod nohama zpívala a pokusila se vyprávět, ale Johana byla hluchá. Hluchá a zaslepená jen jedinou touhou.

Zpomalila. V plicích ji pálilo a boty ji tlačily do zesláblých nohou. Cítila, že je skoro na místě. Ta zloba byla nepřehlédnutelná. Byla hmatatelná a ulpívala na každém kousku oblečení i odhalené kůže.

Johana sklonila hlavu před nízko rostoucí větví a vynořila se ze šera zelených baldachýnů. Slunce ji na krátkou chvíli opět oslepilo, ale jakmile přivykla ostrému jasu zvedla pohled spolu s úsměvem na rtech. S úsměvem, který jí vzápětí zamrzl na rtech.

Palác byl nádherný. Krutě, zvráceně nádherný. Sídlo, které se před ní prostíralo bylo sevřeno v drtivém objetí nenechavých bílých růží. Růží, které postupně trhaly kusy kamene, jako by to byl papír. Černé úponky zalézaly do skulin a drtily palác pod svým vlivem.

Johana se strnule a se zděšením snažila pochopit, co přesně vidí. Avšak jakákoli logika jako by šla stranou a její místo nahradil vztek. Čirý, zuřivý, smrtící.

Ta hmatatelná zloba, která škrtila celý svět, ovšem neodpovídala na Johanino volání. To zloba volala dívčino srdce.

Jas slunce klouzal po bílých okvětních plátcích a svými paprsky poukazoval na dusivě sevřené věže, které se pod silou trnů děsivě nakláněly. Johana ztěžka polkla, ruce zatínala v pěsti a snažila se co nejrychleji uvažovat.

Celé to bylo špatně. Hrozně, skandálně špatně. Jen jediná pohádka padala v úvahu, ale jak si teď mohla být jistá, že se nezbláznila nějaká úplně jiná?

Johana udělala krok směrem blíž k paláci, ale jakmile se pokusila dát plně do pohybu ozval se zvuk, který jak doufala, už nikdy neuslyší.

Ženský zlobný vřískot byl pronikavější než jak si ho pamatovala. Trhal vzduch svým ostřím a nebohé dívce pronikal až do morku kostí. Johana si se svým vlastním výkřikem čirého zoufalství tiskla uši k hlavě, jen aby ztlumila bolest, kterou zaséval výkřik do jejího nitra.

Bezmocně klesla v kolenou a se zkřiveným obličejem zvedla oči k paláci, právě ve chvíli, kdy se černá těla růží dala do pohybu. Rostly výš a výš a utahovaly katovské oprátky kolem všeho, co jim poskytlo možnost.

Východní věž se pod náporem květů narovnala do plné výšky, jako kdyby chtěla naposledy vzdorovat útrpné nadvládě, ale bylo pozdě. Věž se nebezpečně zakymácela a za zvuku praskajícího kamene se zřítila k zemi.  Bílé okvětní plátky se nad troskami vznášely jako svatební závoj a černé listoví obalilo zbytky věže jako pohřební roucho.

Bylo po všem.

Tak jako v Arku vše skončilo stejně rychle, jako začalo. Hlas utichl s posledním spadlým kvítkem a vše vypadalo, jako by nic takového neexistovalo. Jen zřícená věž pohřbená pod neustále se rozpínajícím trním tomu byla důkazem.

Johana se pomalu postavila. Hlava jí třeštila a v nohou měla náhle usazenou slabost, ale potřebovala se odtud dostat.

Pro Felixe se vrátí později, musela Sanelovi říct, co tu našla za zvrácenost a vymyslet jak proti tomu budou bojovat.

Rozcuchaná krátkovlasá dívka zacouvala pod klenuté větve a rozběhla se podél písečné stezky, která ji dovedla k této nesmrtelné zrůdě.

Johana si připadala o poznání těžší. Srdce se jí mezi žebry zmítalo, jako uvězněný motýl a hlavu měla plnou křičících otázek ke kterým chyběly odpovědi. Jediné co jí dávalo smysl byl rytmus, kterého se držely její nohy i dech.

Špatně. Špatně. Špatně. Tomu jedinému dokázala porozumět bez otázek.

A s poslední myšlenkou na znetvořeně krásný palác se propadla zpět, do hladově ostrého Mezisvětí.