ŠŤASTNĚ AŽ NAVĚKY

XXV. Nezhojená minulost

JOHANA SE ani po několika hodinách neodvážila pohlédnout Maeve do očí. Bála se, že v nich uvidí odsouzení a znechucení, protože ač se snažila provést odstranění šípu rychle nebylo to dost rychle na to, aby to na dívčině líci nezanechalo cejch.

Úzká popálenina bude Maevinu tvář hyzdit v podobě ošklivé jizvy až do konce života. Rohatá dívka jí vysvětlila, že proti kdoulím neexistuje žádný lék, který by fungoval podobně, jako bylinky na odřených nohou.

Johana ležela spolu s rohatou dívkou na palouku, kde byly ukryté ve vysoké trávě a společně pohlížely ke hvězdám. Maeve si na poraněnou tvář tiskla navlhčený cíp pláště a v očích měla nepřítomný, skoro až zasněný výraz.

„Pověz mi něco o sobě, Maeve," zašeptala hnědovlasá dívka do ticha a očima klouzala po obloze poseté zářivými hvězdami. Avšak na vyzvání Johana nedostala odpověď; ne hned. Jen hluboký nádech, pocházející z hrudi rohaté dívky zvěstoval slova.

„Není moc co povídat," promluvila do ticha a ruku s cípem látky spustila k bokům. Poprvé za těch pár dní co ji Johana poznala, mluvila pomalu; skoro až unaveně.

„Narodila jsem se v Tunece, do rodiny dalších jedenácti Chitek," začala opatrně Maeve a do hlasu se jí vkrádala dávná bolest stále nezhojených ran, „věděla si, že moje jméno znamená Omamná?" zasmála se tiše, ale její smích byl pouze zástěrka před pronikavou hořkostí jejích vlastních slov.

„Žila jsem s nimi dlouho, než jsem udělala jednu ohromnou chybu po které mě chytli a zavřeli." Johana náhle měla potřebu zjistit, zdali jí po tvářích netečou slzy, ale ani teď, pod příkrovem noci, neměla odvahu pohlédnout jí do tváře.

„A co tvůj příběh?" zeptala se z ničeho nic rohatá dívka a přetočila se na bok čelem ke své pobočnici, až tráva pod jejím drobným tělem zašustěla. Hlavu si podepřela rukou a prohlížela si profil Johaniny tváře.

„Jak jsi řekla tehdy ve vězení, našli mě ve vypáleném městě a převezli do sirotčince, který se uvolil přijmout skupinku osiřelých dětí," dívka ztěžka polkla, „osm let svého života jsem žila beze jména a snažila se ubránit všemu, co si pro mě můj opatrovník spolu s celým světem přichystal. Našla jsem si přítele, který mě musel opustit, a už nikdy jsem si s ním nebyla tak blízká, jako před tím, než nás odloučili." Hlas se Johaně zlomil, zatnula pěsti a očima sklouzla k toulci v němž spočíval i zlatý šíp s rudými peříčky.

„Ten je od něj, že?" V Maevině hlase byl jasně zřetelný zájem a kdyby se druhá dívka odvážila pohlédnout do jejích fialových očí, nalezla by ho i v nich.

„Ano, dal mi ho při prvním návratu, když už jsem bydlela v Arku; tehdy nám bylo jedenáct. Od té doby jsem jeho návraty očekávala každý týden, ale z týdnů se staly měsíce a z měsíců roky, pak jsem přestala doufat," povzdechla si, ten tíživý tlak na hrudi, jako by s každým slovem odplouval pryč.

„A s jeho posledním příjezdem se stalo něco, co jsem si nikdy nepředstavovala, že uvidím." Po tváři jí stekla zbloudilá slza a zmizela v tmavě zelené trávě osvícené měsícem.

„Navštívila nás Rosalyn, ne jako osoba, ale její hlas," zašeptala zlomeně a se skelnýma očima se konečně odvážila podívat na Maeve, které se mezi očima rýsovala neurčitelná vráska.

„Pouze svým křikem zničila celé mé panství a-" zarazila se, nedokázala pokračovat a dívka ležící čelem k ní to chápala. Rohatá vězenkyně mírně zdvihla koutky úst do úsměvu a složila si ruce pod hlavu.

Ticho, které se mezi nimi rozprostřelo, je objalo ve svém konejšivém vlivu a líbalo jejich bolavé duše. Slíbalo jim slzy z tváří, až po nich nezbylo nic jiného než jen vzpomínka.

„Roztříštila svým hlasem všechna má zrcadla." Johanina slova byla pouze neslyšným šepotem plným bolesti, kterou ani ticho spolu s časem nedokázali umenšit.

„Mrzí mě to," promluvila Maeve a otočila se na záda. V očích se jí zaleskly stříbrné kapky slz, které by Johana nedokázala pochopit.

Hnědovlasá dívka jí na její slova nedokázala odpovědět, tudíž jen nechala ticho, aby to řeklo za ní.

„Dobrou noc." To byla poslední slova, která jí Maeve sdělila, než se k ní otočila zády a nechala se ukonejšit horkými slzami minulosti.

***

„VSTÁVEJ." JOHANA lehce zatřásla se spící Maeve, která jen něco tiše zabručela a obočí zamračeně stáhla, když ospale otevřela oči.

„Tak ty s tím nedáš pokoj nikdy," zakabonil se lesní démon, když od něj svěřenkyně poodstoupila, „nesnáším lidi jako jsi ty, kdo by dobrovolně stával před polednem?" Johana se chystala odpovědět, ale Maeve ji předběhla.

„Neodpovídej, nezajímá mě to." S těmi slovy zívla a vyškrábala se zpod pláště, který jí opět posloužil jako přikrývka.

„Ale mám něco co tě zajímat bude," začala hnědovlasá dívka a podala jí čutoru s vodou, aby si po spánku mohla vypláchnout pusu. Rohatá žena nastražila uši a všechna ospalost, jako by z ní opadla.

„Poslouchám."

„Říkala jsi, že Rosalyn přijala kletbu skrz trny růže," začala pomalu Johana a snažila se dobře volit slova, aby co nejpřesněji vyjádřila to, co jí hlavou běželo celou noc.

„No ano," přisvědčil démon zatímco si do pusy cpal kousky tvrdého sýra a zbytky sušeného masa.

„Pokud bychom jí dokázaly květinu vzít a zničit, možná by tu byla možnost, že trny pojmou svou kletbu zpět, jen aby zachránily samy sebe. Tím pádem bude Rosalyn opět normální a vřetenem odvedeme zbytek," pousmála se svěřenkyně vítězoslavně a čekala na názor dívky, která seděla usazená naproti ní.

„To vřeteno má u sebe a pokud by tu opravdu byla taková šance," Maeve polkla drobky, co jí zbyly v ústech a napila se, „jak se chceš dostat tam a zase ven, aniž by nás chytli? Ráda bych ti totiž připomněla, že oni vědí nejen o mně, ale už i o tobě." Kývla k ní hlavou, až se jí řetízky kolem rohů rozhoupaly.

„V nejbližší době přeci musí být nějaké oslavy či výročí. Takovéhle snobské akce se pořádají celkem často," nadhodila Johana a samotnou ji překvapilo, že nad ničím takovým nepřemýšlela. Pokud by se žádné oslavy neblížily musely by vstup do paláce risknout i bez plesů, ovšem bylo by to jako hrát karty se štěstěnou, kde vítěz bere vše.

„Možná mě něco napadlo," zaškaredila se Maeve tak, jak to umí jen ona a dala se do vysvětlování.