ŠŤASTNĚ AŽ NAVĚKY

XX. Rohatý spojenec

TLUKOT SRDCE nedokázal přehlušit varovný hlas, který se Johaně ozýval v hlavě. Všechny pudy ji pobízely k jedinému: k útěku. To jediné jí totiž dávalo smysl.

Žena, která se vyloupla ze stínu, totiž měla být pouze příběhem. Příběhem, kterým se strašily malé děti před spaním a který neexistoval. Tedy neměl existovat.

Chitka, která stála za mřížemi, totiž byla opravdová a živá až dost. Šedou pleť měla bledou, téměř popelavou a její velké oči měly ten nejnádhernější odstín temně fialových nocí s drobným zvířecím leskem. Do čela jí padala zubatá ofina černých vlasů, který jí jako temný vodopád černoty padal k pasu. Ovšem to jediné, co upoutalo Johaninu pozornost, byly výčnělky, které jí vyrůstaly z hlavy.

Zahnuté rohy jí vystupovaly z temene, mírně se ohýbaly dolů a jejich špičky mířily zpět vzhůru.

„Zírat není slušné,“ mlaskla a potřásla hlavou za zvuku chřestících řetízků, jimiž měla ověnčené rohy. Johana od ní nedokázala odtrhnout pohled a marně by hledala slova, kdyby měla vyjádřit její vzhled. Jen jediné slůvko jí vytanulo na mysl, kdykoli pohlédla do těch zářivých fialových očí. To slovo klouzalo po jazyku jako alkohol, který pálil v krku a příjemné teplo se rozlévalo po celém těle s každým písmenem.

Chaos. Krásný, smrtící chaos. Chaos, který dával smysl nesmyslu. Chaos, který rozechvíval Johanino srdce a vyváděl ho z rytmu; z po celá léta stejného rytmu.

„Jsi Chitka,“ vypadlo z Johany nekontrolovaně.

„Jsi člověk,“ odpálkovala dívčinu odpověď žena za mřížemi a až teď Johaně došlo, že musí být stejně stará ne-li mladší.

Seber se, napomenula sama sebe a pohlédla opět skrz mříže. Chitka svými úzkými prsty objímala kov a přímý pohled z očí do očí jí nehybně opětovala; možná až příliš nehybně.

„Potřebuju pomoct.“ Žena se znatelně narovnala, ale i přes to byla stále o půl hlavy menší než Johana, která by v tu chvíli dokonce dala ruku do ohně za to, že dívčí démon po jejích slovech zastřihal zašpičatělýma ušima.

„Co z toho budu mít?“ Byla to jasná, přímá otázka, která měla jen jedinou odpověď.

„Dostanu tě ven,“ nabídla Johana a v dlaních sevřela popruhy, které se jí napínaly přes hruď.

„Chci slib,“ začala cizí dívka a oči se jí při těch slovech zaleskly, „že jsem pod tvojí ochranou.“ S těmi slovy k ní natáhla ruku. Johana k ní sklouzla k očima.

Kdyby se v tu chvíli na schodech neozvaly prudké kroky několika strážců, možná by krátkovlasá dívka vyjednávala, nebo by se pokusila odhalit nějaké to ale. Avšak na něco takového nebyl čas.

„Pokud mi pomůžeš, máš to mít.“ Zpocenými prsty vklouzla do dívčiny napřažené dlaně a stiskla. Popelavé prsty ji sevřely v pevném stisku a než se Johana dokázala bránit Chitka ji prudkým pohybem přitáhla k mřížím, až její zpocená dlaň zmizela ve stínech. Kroky utichly, zřejmě pouze kontrola zdali jsou otepi kdoulí stále na svém místě. Měla štěstí

Shlížely si navzájem do očí z takové blízkosti, že hnědovlasá svěřenkyně cítila její dech ne kůži, když se k ní malý lesní démon nahnul.

„Platí,“ potvrdila černovlasá dívka a nehty jí zaryla do zápěstí. Johana se kousla do jazyka, aby nevyjekla a jakmile dostala možnost, vytrhla jí svou pravačku a odstoupila od mříží. Johanino zápěstí zdobily tři půlměsíčkové ranky.

„Dostaň mě ven a mé služby jsou ti k dispozici,“ pronesla ležérně dívka zpoza mříží a odstoupila od nich až se jí látka černých šatů zavlnila kolem kolen. I teď po tom co se Johaně stalo ji napadlo, že vypadá jako oděná do živoucích stínů, ale podobné ošemetné myšlenky vyhnala z hlavy jediným zatřesením.

Otočila se kolem dokola a hledala něco, čím by mohla démona dostat ven z jeho vězení. Protáhla se úzkou uličkou skrz svazky páchnoucích větví s rudými květy a porozhlédla se po chodbě.

Těsně pod jednou z pochodní visel na háčku svazek klíčů. Johana se jen na krátkou chvíli pozastavila nad tím, proč by ho nechávali takhle na očích, ale došlo jí, že málokdo by se pachtoval s někým, jako je Chitka zavřená za mřížemi a kdoulemi.

Protáhla se zpět a lesní démon zpozornil. Johana si přidřepla k mřížím a začala zkoušet klíče. Dívka se nad ní zpoza mříží skláněla a koukala jí pod ruce.

„Stíníš,“ zavrčela svěřenkyně nevrle, protože těch klíčů bylo moc a na vlastní ruce viděla jen stěží.

„Tak pardon,“ zapitvořila se napomenutá dívka a o kus poodstoupila. Bylo zvláštní, že někdo, jako sebevědomá Chitka poslechl rozkazy hned na první pokus a nesnažil se o tom diskutovat. Ovšem hlavní důvod byl, že její přítomnost Johanu nanejvýš nemístně rozptylovala a teď se potřebovala soustředit.

Zámek cvakl. Rohatá dívka zbystřila a dloubla do mřížových dveří.

Otevřely se.

Johana poodstoupila a nervózně si poupravila popruhy na hrudi, které ji začínaly tlačit. Dívka prošla otevřenými dveřmi a každý její pohyb pronásledovalo andělské zvonění řetízků o sebe, které se jí houpaly mezi rohy jako skvostná pavučina.

„Jdeme,“ zavelela Johana a sklonila zrak k podlaze. Otočila se na patě a protáhla se skrz kdoulové otepi. Měla chuť se rozběhnout po schodech vzhůru, jen aby už nemusela dýchat tu sladkou vůni kdoulí, která jí ulpívala v plicích, ale když se otočila, aby se ujistila, že ji démonní žena následuje, nebyla tam.

Johaně zatrnulo, jak mohla být do háje tak hloupá! Zlobila se sama na sebe, ale když nahlédla za roh odkud vyšla, připadala si nanejvýš hloupě.

Dívčiny fialové oči ji sledovaly zpoza trní, aniž by jedinkrát uhnuly pohledem.

Pokud měly být Chitky pohádkami a opravdu existovaly, tak musela být pravda i pověry, které o nich šířily babky sedávající u domu. 

Chitky nesnesly dotek kdoulového trní. 

„Jdeme,“ zavelela a neubránila se škodolibému úsměvu, když se démon zamračil a ohrnul rty. Avšak ani se nehnul. Johana si naoko frustrovaně povzdechla a vrátila se zpět ke svázaným větvím.

„Nenechala bys mě tu,“ cizí dívka si olízla zuby a usmála se, „potřebuješ mě.“

Byla to pravda, ale hnědovlasá svěřenkyně potřebovala stanovit nějaké hranice, které budou dodržovat. Nemohla se po cizím světě pohybovat s démonem od kterého očekává, že jí zabodne naostřenou větev do zad.

„Máš pravdu,“ uchechtla se Johana zatímco pomalu odsouvala otepi, „ale jsem ochotná tě obětovat, když to bude třeba.“ S těmi slovy pohlédla do oněch uhrančivých fialových očí, orámovaných dlouhými řasami.

„My dvě si budeme náramně rozumět,“ zakřenil se démon a pohlédl na ni zpod několika pramenů nerovné ofiny. Johana její poznámku nechala bez odpovědi, a když konečně uvolnila dost velkou chodbičku skrz větve rohatá dívka prošla skrz, a jen po očku kontrolovala trny, natahující se k její drobné postavě.

„Musíme jít,“ poznamenala svěřenkyně zbytečně a dlouhými kroky se vydala k ústí chodby; ke schodišti.

„Počkej.“ Černovlasá dívka zmizela v jednom z temnějších výklenků a Johana podrážděně zaklela. Jestli jí teď zdrhne, nemá šanci tu cokoli změnit. Avšak ze stínů se opět vyloupla dívčí postava doprovázená chřestotem řetízků. V úzkých, dlouhých prstech svírala pás s různými kapsičkami, váčky a naplněnými lahvičkami.

„Tak jdeme.“ Johana jí nechtěla věřit, ale nějaká její hluboce pohřbená část té cizí ženě důvěřovala a co bylo možná ještě horší; přitahovala ji. Možná tím svou výpravu odsoudila k záhubě, ale třeba s její pomocí má šanci uspět.

Avšak všechno to byly dohady a prázdné naděje, které přiživoval pouze hněv, který se hromadil nejen v Johaně, ale i v celém trnitém panství.