ŠŤASTNĚ AŽ NAVĚKY

XI. Zakrvácení protivníci

POHLED NA dva muže, uštědřujíc si navzájem rány do každé části těla - kterou mu ten druhý zpřístupněl - byl děsivý, ale zároveň značně okouzlující. Kroužili kolem sebe, probodávali se nenávistnými pohledy a mlátili se hlava nehlava.

Tančili v rytmu vlastních, běsnících srdcí a nedbali na krev tekoucí jim zpod potrhané kůže na haleny.

Johanu zamrazilo.

Felix se po ní ohlédl, ale jako by ji neviděl. Teď pro něj neexistovalo nic, včetně jí samotné.

Žil okamžikem.

Žil bolestí.

Žil zuřivostí, která ho pálila na popel.

Sanel byl - na rozdíl od vlčího chlapce – elegantním stvořením smrti a utrpení. Jeho údery byly přesné a nanejvýš bolestivé, a jakmile se ozvalo zmučené vlčí zavytí, které uniklo z Felixovi krví potřísněné hrudi, Johana zasáhla.

Smetla z malé skříňky zdobenou vázu, která se ve změti bílých květů a střepů rozlétla na kusy, a udýchaní muži jí konečně věnovali pozornost. Přešla mezi ně a za zvuku Felixova podrážděného vrčení předstoupila před Sanela, vzala jeho obličej do studených dlaní a podívala se mu do pichlavých olivových očí.

Snažila se kouzlit tak, jako to dokázala za zrcadli, ale krutý lesk v mužových očích jí napovídal, že sem hranice magie nedosáhnou.

Bouře, která se jí rozpoutala pod kůží magii volala, vábila a lákala k sobě, ale nebyl zde nikdo, kdo by ji mohl vyslechnout. Odpovědí jí bylo ticho a Sanelův upřený pohled, který se probral z pomstychtivé agónie.

Vynervovaná dívka od něj poodstoupila a otočila se k Felixovi. Lehce ho vzala za paži a snažila se vyhnout krvi, která mu stále crčela z nosu na rudě obarvenou halenu. Ani jeden nic neříkal, ale Johana moc dobře věděla, že dřív nebo později bude chtít vysvětlení.

Otevřela dveře do svého pokoje a pobídla ho, aby vešel. Naposledy se ohlédla po Sanelovi, který na ni hleděl s rukama ležérně v kapsách, s krvavou šmouhou na tváři a natrženou košilí.

Johana očima kmitla k podlaze a než jeden nebo druhý stačili něco říct zmizela za zavřenými dveřmi svého pokoje.

***

„KRVÁCÍŠ MI na podlahu, štěně,“ oslovila Felixe bez jediného pohledu, zatímco trhala látku na obklady a hledala bylinkové extrakty proti bolesti mezi všemožnými lahvičkami. Chlapec se snažil chytat krev z nosu do dlaně, ale kapičky mu protékaly mezi prsty a s tichým kap, kap dopadaly na dřevěné parkety.

„Na,“ nabídla mu černý kapesník s vlastními vyšitými iniciály a otočila se zpět k hmoždíři, kde drtila směs na otevřená poranění. Felix si přiložil kapesník k nosu a neslyšně zasyčel.

Johana usadila potlučeného chlapce na postel a nadrcené bylinky položila vedle něj. Do hluboké mísy si natočila vlažnou vodu a posadila se před něj. Povzdechla si, dlouhými, úzkými prsty mu z tváře odhrnula kadeře zrzavých vlasů a pohlédla mu do zlatých očí lemovaných dlouhými, světlými řasami.

Už na ni nehleděl muž se lstivou jiskrou v očích a sobeckým pohledem. Teď před ní seděl chlapec. Kluk, který se nechal zmlátit a kterému se žaludek kroutil pocitem prohry, která pojídala jeho cílevědomé srdce.

Prsty mu přejela po otevřené rance pod levým okem a pohledem sklouzla k jizvě schované v obočí. Crimen si vždy našel způsob jak své svěřence poznamenat do konce jejich dlouhých životů.

„Co se tam stalo?“ Roztřesenými prsty namočila obklad a pokusila se mu drobné rány v obličeji co nejšetrněji ošetřit. Krev tekoucí z nosu se přestala vpíjet do kapesníku a Felix složil - spolu se zakráceným kusem látky - ruce do klína.

„Po tom co jste si vyměnili názory v jídelně nasupeně vyběhl schody a já měl tu smůlu, že jsem byl na chodbě,“ cuknul rameny, když mu dívka přejela po rance ve rtu.

Johana nepochybovala, že i kdyby se náhodou nepotkali na chodbě, že by si ho Sanel našel a dopadlo by to úplně stejně.

„Poslouchat cizí rozhovory se nemá,“ sevřela rty do úzké linky a aby dodala svým slovům důraz zatlačila mu na modřinu pomalu se vybarvující na čelisti. Vlčí kluk zasyčel a zavřel oči, ovšem nenamítal nic a Johana byla pro jednou za takové ticho vděčná.

***

POTÉ CO ošetřila Felixe a následně prohlédla i Sanela odmítla vylézt z pokoje až do večeře, což jí nikdo nezatrhl a ani ji nikdo nerušil v tichém rozjímání, které absolvovala v měkkém křesle vedle okna.

Slunce schované za dešťovými mraky se zběsile hnalo k západu a tiché ťukání deště se pomalu měnilo v hluboké údery do střechy i skleněných tabulek oken.

Tikot hodin byl Johaně po několik hodin jediným společníkem, který sice hovořit nepřestal, ale byl vítaný a zbytečně ji neobtěžoval. Sice se během odpoledne ozvalo zaťukání na dveře, ale když se Johana neozvala dotyčný odešel a už se nevrátil.

Až kručení v břiše ohlašující, že je čas na večeři ji vytáhlo z křesla a donutilo k činům. Protáhla si ztuhlé končetiny a natáhla se k šatníku pro večerní róbu.

***

SEJÍT SCHODY bylo pro Johanu ten večer obtížnější než by čekala, ale jakmile stanula před mohutnými dveřmi do jídelny byl rozhodnuta, že se nebude schovávat.

Srdce jí bilo v rytmu s deštěm, který svá poetická slova nechával stékat po oknech a máčel jimi prostranství kolem panství Ark. Dívka se cítila menší, ale poté co otevřela dveře a na její osobu se upřely dva páry mužských očí, dodalo jí to sebevědomí. Hovor, který předtím vedli zůstal v zapomnění a jejich plná pozornost patřila Johaně v rudých šatech.

S cvakotem podpatků prošla vstupní branou do jídelny a snažila se působit jistěji než se cítila. Lehká krvavě rudá látka dlouhých šatů dávala vyniknout jejím štíhlým nohám a přímo skandální rozparky odhalovaly stehna spolu s hrudníkem, který zahalovaly pouze dva pruhy průsvitného šifonu.

Johana se zastavila u své židle a konečně si dovolila letmý pohled k ochromenému Konci a ještě strnulejšímu vlčímu chlapci.

Hodnotili, odhadovali, posuzovali, ale především se kochali pohledem na elegantní křivky, které dívka většinou schovávala pod dlouhé sukně a nařasené košile.

Felix si odkašlal, prohrábl si rudé vlnité vlasy a ledabyle se opřel do židle.

Sanel zamyšleně přivřel oči, načež se nahnul nad stůl a švihem prstů ženě odsunul polstrovanou židli.

Ticho, které náhle ovládlo jídelní sál se chopilo zkázonosné příležitosti. Jako démon se plazilo po stole a strhávalo s sebou bohaté pokrmy, zapálené svíce spolu s karafami naplněné vybraným vínem.

Blesk, který proťal nebe nad pustinami se odrazil v Johanině srdci a její nitro vzplálo. Já neshořím. Pohodila krátkým rozcuchem a posadila se na odsunutou židli naproti Felixovi a po Sanelově pravici.

„Dobrou chuť,“ pronesl prastarý princ a uťal řádící ticho, které se jim již sápalo po hrdlech. Ticho, které supělo s touhou zardousit tři osoby sedící u stolu.

Dívka se chopila vidličky a odmítla pohlédnout kterémukoliv muži do očí po dobu celé večeře, protože, kdyby byl konec světa skutečný, mohl by vypadat asi nějak takto.