ŠŤASTNĚ AŽ NAVĚKY

XXVIII. Nebezpečný chaos

SKRYLY SE ve stínech a ozářeny zlatým svitem palácových lamp hleděly na zdobené kočáry, které se zastavovaly na nádvoří a vpouštěly do zářivých světel maskované osoby v drahých šatech.

„Tak pojďme," šeptla Maeve a narovnala se. Stále působila spíše jako zvrácená podoba víly, ale něco v jejím postoji Johaně napovídalo, že má strach.

Opustily přítmí listových baldachýnů a svěřenkyně se dala do iluzí. Svěsila ramena, napjala prsty a aniž by něco řekla zahalila sebe i Maeve do vznešených šatů.

Chitčiny rohy zmizely a nahradila je zdobná koruna z květů a listí. Dlouhé nadýchané šaty jí splývaly až k zemi a ukrývaly pod svými sukněmi bosé nohy, kterých se dívka odmítla vzdát. Šedý nádech kůže zmizel a Maevina kůže byla náhle živě hnědá; až znepokojivě barevná. Horní půlku obličeje měla schovanou pod pečlivě vytvarovanou maskou ze zlata ozdobenou kvítím.

Johana jí vdechla podobu opravdové lesní víly. Ona sama byl oděna do tmavě zelené košile a černých kalhot, spolu s vestičkou stejné barvy jako spodní díl oděvu. Vlasy si na temeni stáhla stužkou jaká byla mezi pány obzvlášť oblíbená a většinu tváře jí kryla maska velice podobná té Maevině.

Přivolat iluze bylo snazší než kdy jindy. Studnice Johaniných schopností se najednou zdála tak blízko, ale stále nebyla nevyčerpatelná.

„Ať žije konec," zašeptala si sama pro sebe svěřenkyně a vydala se spolu s démonní dívkou po pískové cestě směrem k obrostlému paláci.

***

BAREVNÝ CHAOS, jedině tak by se dal popsat rej, který je obklopil a pohltil. Naplnil jejich hladová srdce černotou, která se ukrývala v každé zářivě bílé růži a pocházela z Rosalinina srdce.

„Drž mě," zašeptala Maeve, které vším tím teplem začaly rudnout nezvykle béžové tváře. Johana si s drobnou dívkou propletla prsty a konečně zapadly do těch několika desítek párů, které jim dělaly společnost na všech světových stranách.

„Zůstaň poblíž," nařídila svěřenkyně drobné dívce, která se již rozjařeně dívala kolem.

„Zůstanu." Avšak to jediné slovo působilo jako slib pocházející z cizích rtů, protože Johana záhy pocítila, jak ztrácí dotyk Maeviných úzkých prstů ve svých a mizí jí z dosahu.

Panika, která náhle zachvátila dívčino srdce ji donutila zpomalit a s očima upřenýma na květovou korunu na démonově hlavě se postavila k mramorovému sloupu vedle několika křesel, na kterých se roztahovali obtloustlí vévodové.

Johana očima klouzala po celém sále a oči nespouštěla z rozjařené Maeve, která se nakláněla v náručí cizích mužů a nechávala se obletovat. Svěřenkyně zabrousila pohledem k prázdnému trůnu a ramenem se těžkopádně opřela o sloup.

Začaly se o ni pokoušet první vlny nevolnosti, ale jediným pohledem, který vyslala k Maeve se zřekla vší opatrnosti.

Vydrží. Vydrží a skoncuje to.

***

Z RYCHLÉ krádeže se vyklubaly dvě a půl hodiny, kdy Johana stěží popadala dech a oděv se jí lepil k upocené kůži. Maevino drobné tělo si bohatí páni předávali z náručí do náručí a sama svěřenkyně měla čas od času problém zaostřit na její rozmazanou siluetu.

Čas od času se u ní její démonní spojenkyně objevila a přisypala jí do pití trochu povzbuzujících bylin, ale s každým rozpuštěným snítkem, jako by květy ztrácely na účinnosti.

Ani na malou chvíli si nedovolila pustit Maevinu postavu z očí. Hlava jí při každém pohybu třeštila čím dál víc a jazyk se jí v ústech lepil na patro.

„Pojď si se mnou zatančit," nabídl jí démon, když k zadýchané dívce přitančil za ladného vlnění boky.

„To asi nebude dobrý nápad," zašeptala Johana nazpátek a hrdlo se jí při každém slově úzkostlivě sevřelo. Pokud to její tělo vzdá, půjde všechno do pekel. Ruce se jí třásly a ona jen děkovala bohům, že sklenku s vínem odložila na stolek nedaleko od místa, kde stála.

„Mladý muži," zahřímal muž se smíchem, který se vynořil zpoza Johaniných zad, „přeci neodmítnete tak půvabnou ženu." Mužův přednes k svěřenkyni upoutal pohledy nejblíže stojících a krátkovlasá dívka náhle pocítila nesnesitelnou touhu odvolat všechny iluze a opět se stát někým, kým doopravdy byla.

„Smím prosit?" Jen ta dvě slova Johaně zahýbala žlučí, kouzla se zatřepotala a na krátký okamžik - jako když motýl zatřepe křídly - byla iluze fuč. Avšak než se kdokoliv stihl nadát, bylo vše zase v nejlepším pořádku a svěřenkyně svírala svou démonní spojenkyni v náručí a klopýtavým krokem ji vedla po parketu.

„Měly bychom jít," zalkla se Johana a spolkla kyselost, která se jí vydrala na jazyk.

„Dej mi ještě hodinu," zašeptala Maeve a nechala se otočit.

„Hodinu nemám."

„Dobře." Maeve div neskřípala zuby, ale tanečním krokem zadýchanou sveřenkyni odtáhla ke stolu se sklenkami a dlaň jí položila k bedrům.

„Jsi nějaká zpocená," konstatoval démon, zatímco jí stále držel a druhou rukou jí podával skleničku, „a bylinky mi došly."

Johana se zamlženým pohledem upila z čirého skla a podívala se Maeve do očí. Drobná dívka si ji přitáhla k tělu a pohled jí opětovala.

„Maeve," zašeptala Johana a v hrudi se jí rozpoutala bouře, která svými hromy otřásala dívčinými schopnostmi, jež mohly s každým nádechem selhat; a ona s nimi.

„Teď mě polib," vydechla Chitka a v očích schovaných za zdobenou maskou se jí zalesklo. Chtěla to a Johana taky, jen už nedokázala poznat, zdali to bylo chtění opravdové nebo chtění, které vyvolalo víno spolu s neskutečnou bolestí, která jí trhala kůži.

Svěřenkyně uchopila drobnou Maeve za tváře a obličej přiblížila k tomu jejímu. Chitka se prudce nadechla a dlaně druhé dívce přiložila na bedra.

„Měly bychom tě zchladit, ten pot ti nedělá dobrou reputaci," zaškaredil se démon, ale nervozita i touha mezi dívkami praskala a Johana věděla, že buď teď, nebo nikdy.

„Není to pot," hlesla a Maeve vytřeštila oči, stisk kolem Johaniných beder povolil, jak se drobná spojenkyně pokusila podívat na vlastní dlaně, ale než tak stihla učinit, svěřenkyně si její kulatý obličej přitáhla ke svému a políbila ji na nezvykle růžové rty.

V hrudi jí vybuchla změť barev a černého chaosu. Nárazová vlna doprovázející Maeviny rty byla zničující, avšak kolébající a něžná. Chitka ji pevně svírala za pas a pohybem celého těla si nárokovala Johanu, které se s každým pohybem dívčiných rtů podlamovala kolena.

Potřebovala ji cítit a držet v náručí jen o chvíli déle, ale než stihla jakkoli zareagovat Maeve zvedla sklenku a chrstla ji na Johaninu hruď.

„Co si to dovolujete!" vyštěkla lesní žena a nasupeně sjížděla pohledem druhou dívku. Obě měly zrudlé tváře horkostí, která mezi nimi stále putovala a Johana pociťovala touhu jazykem si navlhčit popraskané rty, jen aby věděla, jak se bude její společnice tvářit.

Maeve pohodila vlasy, otočila se na podpatku a kráčejíc si to skrz dav se rozešla ke dveřím vedoucích ze sálu. Všechny oči se otočily k svěřenkyni, která stála jako opařená na místě a nevěděla co dělat.

Avšak než se stihla za svou společnicí vydat, otevřely se dveře vpravo od trůnu a Johaně se zastavilo srdce v hrudi. Očima hledala Maeve, aby neztratila iluze nad jejím tělem a k trůnu zůstávala zády.

Nepotřebovala ji vidět. Cítila to úplně všechno. Plazivé syčení osudu, tiché škrábání trnů o podlahu i křik, který se královně Rosalyn roztahoval v hrudi jako spokojené zvíře.

Vstoupila do sálu ve své plné kráse a spolu se svými slovy přinesla nenávist, která se Johaně rozpoutala v hrudi.