ŠŤASTNĚ AŽ NAVĚKY

XIII. Zlomení a krvácející

ARK KRVÁCEL a Johana spolu s ním.

Ženský vřískot ji rval na kusy, zanechával jí šrámy ve tváři a úchvatné rudé šaty zdobil její vlastní krví. Krví, která jí vřela v žilách, zuřila pod kůží a snažila se odpovědět na volání. Volání, které bylo starší než Johana samotná, starší než samotný Ark a starší než černovlasý princ. Volání, které se dožadovalo pomoci a sídlilo v zrcadlovém sále v prostorách pod panstvím.

Sanela i Felixe nechala daleko za sebou, křičeli na ni, varovali ji a prosili ji, aby se vrátila, ale Johanino srdce chtělo, ne, potřebovalo odpovědět. Bouře, která zuřila v pustinách se vlila do ženiny krve, vepsala se jí pod kůži a vyryla do kostí; ovlivnila a přetvořila její potřeby.

Ark byl na kusy a vichr zuřil ve všech chodbách, ženský hlas nesl na svých bílých křídlech a za sebou zanechával třísky, střepy a krev.

Dívka se hnala po schodištích bosá s chodidly krvavými a slzami ve tváři, která se jí krabatila děsem. Je pozdě. Byl to výsměch, výzva a příslib. Příslib blízké smrti ať už její nebo číkoli jiná.

V uších jí dunělo, a srdce zběsile tlouklo do kostní klece, která se najednou ukázala jako příliš malá.

Zadýchaná žena se vřítila do kamenné chodby s Ničitelem v zádech. Krev jí crčela z nosu na světlý hrudník a slzy ji pálily v otevřených rankách v obličeji nejen od prudké vichřice samotné, ale také od poletujících třísek a střepů. Bosé nohy ji pálily a zbytky všeho ji bodaly do chodidel, ale nemohla a nedokázala nad tím přemýšlet; své vědomí potřebovala jinde.

Vyřezávané dveře do sálu pootevřela jen natolik, aby se jimi dokázala protáhnout dovnitř a jakmile se dostala do prostorného jeskynního areálu, znovu je zabouchla a zády se o ně opřela.

Byl to bláhový nápad již předem určený ke zkáze a zániku, ale Johana neměla čas hledat něco, čím by dveře dokázala podepřít. Hlavu zvrátila dozadu a oči upřela do prázdna. Modlila se k dávno ztraceným bohům, prosila o pomoc někoho, kdo ji kdysi zavrhl a odsoudil k životu, který si nakonec sama vybrala.

Neslyšně pohybovala rty, zoufalé slzy jí tekly po zakrváceném obličeji a z brady stékaly do výstřihu, kde mizely pod rozcupovanou látkou.

„Prosím.“

Slovo staré jako sám čas odnesl vítr dobývající se do sálu. Těžké dveře úpěnlivě zaskřípaly, dřevo se snažilo Johanino roztřesené tělo obejmout a nepustit, ale na všechno bylo pozdě.

Výbuch, který otřásl panstvím byl ochromující. Vše co do té doby odolávalo náporům a vábením zkázy se poddalo a zbyla pouze vzpomínka. Krvácející, zašlá vzpomínka.

Exploze vrhla nebohou dívku na nejbližší sloup a démon vstoupil dovnitř. Jekot se změnil ve smyslnou podobu hněvu a zášti, pomalu se proplétal kolem zrcadel a ostrými drápy trhal dřevěné rámy.

„Ne,“ zasípala Johana zalykajíc se vlastními, bolestivými steny. Tříska velikosti šípu jí projela pravým ramenem dost hluboko na to, aby jí do těla vyslala ostrou, spalující bolest při každém pohybu.

Nedokázala vstát a se vším zhmotněným utrpením - které se nad ní sklánělo a nepouštělo ji ze svého vlivu – ležela na zemi ve vlastní krvi a hleděla své noční můře do očí.

Bolest, která ji připravila o část vědomí, byla něžná a se svými ostrými drápy se rozhodla skoncovat se všemi zrcadli. Na všechno bylo pozdě a dívčino vědomí dokázalo zpracovat jen části běsnění, které se rozpoutalo kolem ní.

Ženský smyslný vřískot.

Johanin zoufalý jekot.

Praskání skla.

Výbuch odpovídající nejvyššímu tónu cizího výkřiku.

A ticho.

Bylo po všem.

***

CHLAD TEMNOTY byl konejšivý a Johana se jím nechala opájet.

Laskal ji po tvářích, líbal ji na rty a opečovával těžká poranění. Byl nádherný, ale jen do té doby, než se ji někdo pokusil vytáhnout z němých hlubin.

Pevné ruce ji svíraly za pas a táhly vzhůru, ale pocit, který Johaně zalil hruď nebyl tichý, něžný a plný konejšivého mlčení. Ne, byl tupý, pohlcující a otevírající rány všude po těle.

Pokusila se zakřičet, ale od úst se jí vznesla skupinka bublinek a stoupala k hladině. Voda ji vázala a dusila; trhala ji na kusy a dávala zahynout klidu.

Řekni sbohem. To poslední co si stihla vybavit než se nechala pohltit.

***

PROBUDIT SE ve vlastním těle byl pocit hodný očistce.

Johana sípala bolestí a před očima měla spoustu malých jisker, které pálily její vědomí na popel. Ocitla se v šeru jeskynního sálu naprosto dezorientovaná, ale živá.

Živá. Živá. Živá. V hlavě jí tepalo a zakrvácené prsty se jí třásly. Na jazyku měla hořkou pachuť žalostné beznaděje, která ji kolébala a bezostyšně odhalovala zrůdnost, kterou se - její milovaný - zrcadlový sál, stal.

Nic a všechno. Nezbylo žádné zrcadlo v celku. Žádné zrcadlo nepřežilo běsnění, které způsobila ona. Ta, která trhala světy na kusy a krvácela pro pohádky, ale kdo vlastně byla ona?

Johaně po tvářích začaly samovolně téct slzy. Klouzaly jí po bradě a mísily se se zaschlou krví, která jí ulpěla na kůži.

Tohle byla opravdová porážka. Tohle nebylo obyčejné špičkování se Sanelem nebo pošťuchování s Felixem, tohle byla katastrofa. Katastrofa, která na Johanině duši zanechala další šrámy.

Zvířecí sten, který se jí vydral ze zoufale sevřené hrudi byl srdcervoucí. Tvář se zlomené dívce zkroutila zlostí a nepředstavitelným srdcebolem, ale nic z toho co se událo nedokázala vrátit zpět.

Roztřesenými, zakrvácenými prsty pohladila zubaté střepy válející se všude kolem jejích rozervaných šatů.

Marnost, beznaděj, žal, vysílení. Všechno se jí kupilo v hrudi. Emoce se dívce shromažďovaly pod srdcem a rozkládaly její odhodlání svým zkaženým vlivem.

Johana si přitiskla ruce na oči v rozzuřeném gestu a než si stihl svůj čin rozmyslet nabrala hrst střepin do dlaní a - vším zbytkem síly - stiskla.

Stopy krve prosakující jí mezi prsty působily znepokojivě a v rozbořeném sálu až zvráceně, ale dívka necítila bolest; už dávno ne. Spaloval ji pouze smutek a žal. Žal tak prudký, že ze slaných kapiček slz utvořil stoupající páru a smutek tak ostrý, že nepotřebovala střepy, aby se smrtelně pořezala.

Tohle byla opravdová prohra. Nějaká nezkažená pohádka, málem ukousnuté rameno při krádeži či obětování panství bylo nic proti tomu, co ji požíralo teď.

Tahle prohra chutnala jinak. První kousanec do čerstvě upečené porážky drásal dásně svými zubatými hranami a na jazyku ponechával kovovou pachuť krve nesmrtelných pohádek. A až když člověk to hutné sousto spolkl poznal tu štiplavou chuť zklamání, která se jazyka nepouštěla ani po dlouhém doušku vody. A pak tu bylo ještě něco, takový neznatelný ocásek, který ani po letech, které uplynuly od onoho zklamání nevymizel. Pro někoho to mohla být ostrá příchuť ponaučení, pro jiného nasládlá chuť odsouzení, ale po Johanu tenhle nikdy neopouštějící pocit znamenal jediné; nenávist.

Nejen sebe sama, ale i ženy, která přišla do jejího panství, vzala s sebou do pekel úplně vše a odešla. Odešla pryč a Johana se ještě ten den a v tu chvíli zapřísáhla, že ji najde a postará se o to, aby pocítila stejný smutek jako ona, když udělala první krok přes polámané rámy zrcadel.