ŠŤASTNĚ AŽ NAVĚKY

XVII. Bolestné prokletí věčnosti

VPADNOUT ZPĚT do svého světa nikdy nebyl kousek, kterým by se Johana mohla pyšnit. Srdce měla plné hladového chtění, které po sobě zanechalo Mezisvětí a mysl měla tak znavenou, že se bála, že nebude schopná mluvit.

Ztěžka se narovnala a pohlédla k místu, kde by měl stát Sanel. Avšak Konec na svém místě nestál. Přecházel po celé délce sálu s broušenou skleničkou zlatého alkoholu v ruce a skoro dopitá lahev stála vedle sloupu nejblíže k Johaně.

„Saneli?“ Tiše - aby ho nevyděsila – ho oslovila a udělala pár váhavých kroků směrem k němu. Muž zvedl hlavu a dívka se zastavila na místě s pohledem upnutým k jeho tváři. Pod vyčerpanýma olivovýma očima mu vynikaly tmavé, fialové kruhy. Pleť měl bledší než obvykle a jindy elegantní oblečení měl celé špinavé a zmačkané.

„Johano?“ Konec vytřeštil oči, sklenka mu překvapením vyklouzla z ruky a roztříštila se na kamenné podlaze, ale to už ji Sanel tiskl v objetí tak pevném, že se bála, že z ní vymačká duši. Mladík ji chytil za ramena a poodstoupil od ní na délku vlastních paží a zamračeně stáhl obočí.

„Kde si byla?“ obořil se na ni vzápětí, ale znavenýma očima stále klouzal po celém jejím těle a snažil se odhalit případná zranění.

„Za zrcadlem, řekl jsi pár minut,“ odpověděla mu Johana podobně kousavým tónem a pokusila se vymanit z jeho pevného sevření. Avšak Sanel ji nepustil, bříška prstů jí zaryl do ramen a chraplavě se zasmál.

„Tři dny ti přijdou jako pár minut?“ zasyčel a zlobně nakrčil nos. Johana vytřeštila oči a ruce pevně sevřela v úrovni pasu, až jí klouby zapraskaly.

„Cože?“ To nebylo možné. Nedávalo to smysl, ale co v té pohádce dávalo smyl?

„Byla jsi pryč tři dny,“ zopakoval černovlasý mladík a zatřásl s ní. Dívka tomu nedokázala uvěřit, to prostě nebylo možné. Sanel od ní poodstoupil a promnul si obličej, přiškrceně zakřičel do vlastních dlaní a opět na ni pohlédl. Čekal vysvětlení.

„Myslím-“ Johana ztěžka polkla, „myslím, že bude lepší, když si k tomu sedneme.“

***

O HODINU později - již oba vykoupaní a převlečení - seděli v obvyklém salonku v prvním patře s mátovým čajem v neobvykle velkých šálcích.

„Chceš mi teda říct, že jsi tam byla půl hodiny?“ Sanel seděl v křesle, lokty se opíral o kolena a čelo si podpíral prsty.

„Ano,“ přisvědčila Johana a napila se horkého čaje div si nepopálila jazyk.

„Tady to byly tři dny,“ povzdechl si Konec a zavřel oči, „přemýšlel jsem, že bych se za tebou vydal, ale nemohl jsem tolik riskovat.“ Dívka ho chápala, už jednou od služebnictva vyposlechla co se stalo, když Sanel vešel do pohádky. Jeho zapojení by mohlo stát život nejen ji, ale i jeho samotného.

Konec totiž do pohádek nepatřil, ne dokud nebylo všechno dokončeno. Bylo to jeho prokletí a zároveň odměna. Vládl příběhům, ale pouze za cenu vlastního obětování. Musel zůstávat v pevném světě, odkud vysílal své svěřence aniž by zasáhl; aniž by pomohl. 

Už jednou jsem zabil, odpověděl jí tehdy, když se ho zeptala jestli půjde s ní. Od té doby mu žádné další otázky nepokládala. Trpěl - i po těch dlouhých letech věčnosti - a Johana věděla, že až bude chtít, poví jí to.

„Co přesně jsi viděla?“ Sanel se snažil odvést řeč od sebe a dívka jeho bolest chápala; rozuměla jí.

Johana se opřela do křesla a nohy složila pod sebe, přes ramena si přetáhla deku a v prstech opět otáčela zdobeným zlatým šípem s letkami v barvě toho nejtmavšího západu slunce.

„Zrcadlo mě vyplivlo v zámecké zahradě, všude kvetly rudé růže s hutnou sladkou vůní. Bylo jí tolik, že se člověk pod její tíhou začal dusit.“ Sanel ve svém křesle poposedl blíž k Johaně.

„A pak tam byl palác,“ zhluboka se nadechla, „byl porostlý růžemi, zářivě bílými růžemi a se stonky tak tmavými, že vypadaly černé. A-“ dívka se zasekla.

„Pověz mi to, Johano.“ Sanelův skřípavý hlas ji hladil po duši, otvíral pevně zamčené zámky znepokojení a když znovu promluvil Johana věděla, že je připravena říct mu všechno.

„Co jsi viděla, má malá svěřenkyně.“ Jeho slova jí rozvazovala jazyk a ona byla opět jen malou holkou v panství Crimen, která se vrátila z knihovny plna krutého strachu.

„Byla tam ona,“ zašeptala do náhlého ticha salonku; možná i ze strachu, že by ji mohla přivolat, „svým hlasem dávala růžím růst a trhala na kusy palác. Jen díky síle svého hlasu strhla východní věž.“ Johana se otřásla. Sanel sevřel ruce v pěst.

„Viděla jsi ji?“

„Ne.“ Aby potvrdila svá slova zakroutila hlavou a očima sklouzla k šípu, který se jí v téměř zahojených dlaních a prstech nepřestával otáčet.

„Nemůžeme to takhle nechat, Johano.“ Sanel svěsil ramena a promnul si oči. Přikývla. Chápala tyhle pohnutky. Pohádka byla nebezpečná, ale tento příběh dýchal zlobu i do pevného světa.

„Musíš se vrátit zpět a zastavit to. Nemůžeme to takhle nechat, někdo uvnitř se rozhodl vzepřít osudu,“ Sanel upřel oči do jejích, „nebo někdo z nás zkazil svůj pokus o konec.“ Johana se otřásla, celá kvetoucí pohádka by mohla působit jako odstrašující příběh pro malé svěřence, který by mohl Konec později vyprávět a předávat dál.

„Postarám se o to,“ přisvědčila a zněla mnohem jistěji, než si doopravdy připadala. Tohle bylo něco úplně jiného. Bude nucena následovat někoho ze svých vlastních řad a podřídit se jeho vlastnímu úsudku. Srdce v tomto případě nebude mít žádný hlas; půjde pouze o přizpůsobení.

Sanel přikývl, i jemu došla slova. Mladý Konec pociťoval strach, který neměl nic společného se světem, kterému zosnují záhubu. Tohle byl strach, který se ho jen tak nepustí, ani když bude vědět, že je Johana stále v Arku.

„Dojdu do kuchyně,“ řekl Konec a se svými slovy vstal, „donesu ti něco na cestu.“ Johana trhaně přikývla a nespouštěla oči z okna, do kterého proudilo tlumené sluneční světlo. Věděla, že zpět do svého panství se jen tak nevrátí a tohle možná byla naposledy, kdy tu panoval takový mír.

Dveře salonku vrzly, ale kroky se zastavily na prahu.

„Bál jsem se, že jsem o tebe přišel, Johano,“ řekl Sanel, ale nepodíval se jejím směrem. Navzájem k sobě byli zády a možná i o to srdečněji to znělo. Avšak Johana mu nebyla schopná jakkoli odpovědět, odložila dlouhý šíp a pohlédla z okna, v očích ji štípaly slzy

Konec v duchu napočítal do deseti, načež prošel dveřmi a potichu je za sebou zavřel; zanechal krátkovlasou dívku jejím vlastním myšlenkám.

Johana spustila nohy z křesla, lokty se opřela o třesoucí se kolena a obličej schovala v dlaních. Plačtivě se nadechla a ač ji v očích pálily slzy nebyla schopná plakat. Prudce vydechla do prochladlých dlaní a zdvihla oči k oknu. Musela si jít zabalit, ale potřebovala ještě pár chvil, aby posbírala roztroušené odhodlání spolu se sebevědomí, které s každým výkřikem tříštila neznámá žena.

Dívka vstala, tělo šípu opět sevřela v prstech a s posledním pohledem přes rameno opustila pokoj.

Není to naposledy.