Your voice [m.yg x p.jm]

𝑇𝑊𝐸𝑁𝑇𝑌-𝑆𝐸𝐶𝑂𝑁𝐷

~Twenty-second~

𝑌𝑂𝑂𝑁𝐺𝐼

Černovlasý začal nekontrolovaně nervózně poklepávat nohou, když již pár minut s blonďákem seděli v čekárně nemocnice. Každou sekundu se jeho stav zhoršoval, nechtěl již čekat půlhodiny než ho Namjoon pozve dál chvíli po staré paní, která šla před ním.

Nedokázal se uklidnit, byl vyčerpaný, potřeboval kávu, kterou měl původně zakázanou kvůli své nemoci. Ovšem kolikrát to porušil a teď musí za své činy pykat. Pozoroval automat na kávu, ze kterého si již dny nikdo nic nekoupil. Chtěl kofein, potřeboval ho po dlouhé době, avšak bránila mu ta myšlenka, že by měl dbát na své zdraví jako to dělá už měsíce. Ne, nebavilo ho to.

A Seokjin to věděl. Chtěl tolik svému kamarádovi pomoct. Jenže nešlo to, slíbil jeho doktorovi, že se o něj postará tak, aby jeho stav neklesl na úplné dno. Mohl tušit, že za jeho zády bude odporovat těmto podmínkám jako zákaz kofeinu, alkoholu, kouření. Bohužel v čem je největší problém, je přepracování, které Yoongi prožívá téměř neustále.

,, Hyung, co když to zase nevyjde?"vyhrkl tentokrát mladší z chlapců a s osloveným si vyměnili pohledy.,, Je malá šance, že uslyším."Starší zakroutil hlavou a naznačil: Bude to v pohodě. Určitě.,, Díky, ale nechce se mi tomu věřit. Zkoušeli jsme to už několikrát."

Seokjin mu věnoval soucitný pohled a znovu naznačil: Nebuď nervózní. Yoongi si jen povzdechl a odvrátil pohled. Kousek od něj si malá holčička kreslila, měla v uchu naslouchátko. Nevídal zde moc dětí, divil se však i přesto, jak život dokáže být krutý i k mladším jedincům. Sotva něco začali a život jim již bere jeden ze smyslů.

Dveře se otevřely. Vyšel hnědovlasý doktor doprovázeje starou ženu. Poté se podíval na dva chlapce a s pozdravem a následným úsměvem jim pokynul, aby vešli dovnitř. Oba se zvedli a pokračovali za Namjoonem do místnosti, přičemž blonďák za nimi zavřel dveře. Namjoon a Yoongi se posadili naproti sobě ke stolu. Doktor tu měl vše v pořádku srovnané tak, aby se v tom dostatečně vyznal. A vychází mu to. Pořádek, místnost a nábytek sladěné do hnědé, překvapivě kresby od malých pacientů, příjemný vzduch, vše výborně zařízené; sen snad všech doktorů.

,, Pokud to nevyjde, budeš mě mít na starosti po dobu mé deprese, je ti to jasné, že?"nadhodil černovlasý a pevně se podíval na Namjoona.

Ten se lehce uchechtl a prokřupal si prsty. Následně se ukázalo, jak odborně dokáže ovládat znakovou řeč; Tentokrát to půjde. Snažil jsem se pro tebe o to nejlepší, pomůže ti to v kariéře. A myslím, že to sám oceníš nejen kvůli tomu. U tohohle je větší šance, než u ostatních, nemysli si, že ti neustále dávám jedno a to samé. Pokud se něco nepovede, budeme se dál snažit, nevzdávej to.

,, Rád bych ti věřil, Joone,"vydechl černovlasý a lehce si skousl spodní ret.

Namjoon mu věnoval slabý úsměv a poté otevřel šuplík jeho stolu. Vytáhl z něj krabičku a položil ji před svého pacienta. Ten zaváhal. Opravdu si chce nechat znovu ublížit pocitem, že už nikdy neuslyší jediný zvuk, ať se snaží jak chtějí? Vždy byl nesvůj po návštěvě nemocnice a vyzkoušení naslouchátka, nikdy se to nepodařilo.

Nasucho polkl a otevřel krabičku. Nacházelo se zde již připravené černé naslouchátko. Znervózněl, nevěděl jistě, zda chce do toho chce znovu jít. Být šťastný z toho, že slyší, či být opět na dně z neúspěchu, který prožije s největší pravděpodobností. Nebuď srab, prostě si to nandej a uvidíš, vybízelo jej jeho svědomí.