Your voice [m.yg x p.jm]

𝐹𝑂𝑈𝑅𝑇𝑌-𝑆𝐸𝐶𝑂𝑁𝐷

~fourty-second~

𝐽𝑈𝑁𝐺𝐾𝑂𝑂𝐾

Připadalo mu, že uběhlo nekonečně mnoho hodin, než se dostal na letiště v Seoulu. Těch skoro pět hodin mu připadalo třikrát tolik, i přesto, že kvůli bezpečnosti jel vlakem. Bohužel tento vlak jej, kvůli delší cestě, dopravil do Seoulu za stejný čas, jako když by jel autem. Neměl však na výběr, nechtěl riskovat, že by ještě cestovat neštěstím naboural.

Vystoupil z autobusu přímo před budovou a na moment se zastavil. Po krátkém přemýšlení se však rozhodl, že se půjde ještě podívat dovnitř, zda třeba ještě onen tmavovlasý model nečeká. Pevně doufal, že tam stále bude, přeci jen mu toho chce říct tolik, co nestihl. Přál si vzít všechna svá slova, co předevčírem Taehyungovi řekl, zpátky.

Vešel dovnitř a rozhlédl se po letišti. Překračoval a díval se naprosto všude. Letiště nemělo druhé patro, a tak se stačilo porozhlédnout okolo. Překvapivě tu ani nebylo moc lidí, a tak bylo snažší hledat. Cítil, jak se z něj vytrácí naděje, když jej nemohl najít. Začínal být zoufalý.

Nakonec přistoupil k oknu a téměř se přilepil na sklo, aby viděl ven. Bylo zde pár letadel, avšak jen jedno soukromé. Ihned poznal chlapce, který u něj stál a telefonoval. Okolo něj překvapivě nikdo nebyl, pravděpodobně byli vevnitř. Jungkook se podíval na hodiny, které ukazovaly, že do čtyř hodin zbývalo pouhých 17 minut.

Znovu se rozhlédl po letišti, ze kterého následně vyběhl. Venku však zpomalil a prošel nenápadně kolem budovy. Všiml si kamery, načež si povzdechl. Byla přímo na rohu, za kterým byla brána na přistávací plošiny, jen pár desítek metrů od Taehyungova soukromého letadla. Stál tam. Měl by promeškat svou šanci?

Ani náhodou.

Zatřepal hlavou, už poněkolikáté se rozhlédl a následně se rozeběhl uličkou mezi letištěm a další budovou k bráně. Již teď věděl, že už po něm jdou, a tak zrychlil, dokud nebyl u brány. Nebyla moc vysoká, takže stačilo jen vyskočit a seskočit na druhé straně. Nebylo vůbec lehký, při dopadu mu zapíchalo v kotnících, přičemž bolestně sykl. Nemohl se tím však zabývat, měl svou lásku přímo před sebou.

Ohlédl se, nikdo za ním stále nebyl, a tak se plnou rychlostí rozeběhl k onomu soukromému letadlu. Cítil, že slábne a zpomaluje, avšak nechtěl ani na moment se nechat takto zastavit.

,, Hej! Stůjte!"

Slyšel již za sebou. Taehyung si ho stále nevšímal, tipal svůj rozhovor a chystal se jít do letadla. Jungkookovi to nedalo, a tak z plných plic vykřikl:,, Kim Taehyungu!"

Okřiknutý si jej okamžitě všiml a znovu seběhl schody zpátky. Byl v šoku, nemohl uvěřit svým očím, že právě vidí Jungkooka běžet k němu přes letiště se security za ním. Ta se stále ještě snažila otevřít bránu, a tak měl hnědovlasý chlapec dost času na to, aby se s Taehyungem rozloučil.

,, Taehyungu, miluju tě, ty sobeckej idiote!"křičel dál mladší chlapec a zpomalil, když byl dost blízko u druhého chlapce. Bez váhání jej objal a zabořil tvář do jeho ramene.,, Omlouvám se za to, co jsem řekl. Neodletám s tebou, jen chci- jen chci abys..."

,, V pořádku, chápu to,"vydechl tmavovlasý chlapec a odtáhl se tak, aby se na sebe podívali. Poté se ohlédl za něj, kde uviděl security, která již bránu otevřela a běžela k nim.,, Běžel jsi sem jen kvůli mně?"

,, Ano,"odpověděl Jungkook a popotáhl. Oči se mu lehce zaplnily slzami.,, Nevím, jak to dlouho tam budeš, jestli třeba už napořád. Ale pamatuj si, že tě miluju. Od prvního večera s tebou ses mi líbil."