EVERYTHING HAS CHANGED | H.S.

05

Koupil mi květiny.

Překvapil mě na naší následující schůzce. Pozval mě na nedělní snídani a jelikož jsem měla v práci volno a i on má neděle volné, byl to perfektní čas na snídani venku.

V pátek mě doprovodil k mému bytu, nahoru jsem ho ale nepozvala a ani on nevypadal na to, že by chtěl jít dál, za což má u mě velké plus. Ještě chvilku jsme si povídali dole u hlavního vchodu, než se s úsměvem od ucha k ucha rozloučil. Když se při odchodu jeho prsty lehce dotkly těch mých, ucítila jsem v místě doteku zvláštní vibrace

Jestlipak to cítil taky?

Následující týden jsem měla velmi nabitý, ve škole jeden test za druhým, spoustu učení, v práci jsem si vzala na celý týden volno, abych všechno zvládla. Testy dopadly, díky bohu, dobře,takže ze mě spadl obrovský kámen a já jsem začala mít pocit, že se mi snad i dýchá o něco líp.

Sešli jsme se v parku u řeky Temže, kde je nádherný výhled na část Londýna. Když jsem se blížila k místu, na kterém jsme se předem domluvili, už tam stál, otočený ke mě zády. Zdál se být nervózní. Přešlapoval z jedné nohy na druhou, hned na to se zhoupnul z paty na špičku s rukami před sebou.

,,Čekáte dlouho?" zeptala jsem se co nejjemněji, abych ho nevylekala. Otočil se ke mě čelem a obdaroval mě širokým úsměvem. Foukal jemný větřík, takže mu vlasy lehce vlály směrem do očí. I já jsem si ty své, musela odhrnout z očí a přehodit přes rameno.

,,Vůbec ne, jsem tu dřív. Bál jsem se že nepřijdete." sklopil lehce hlavu, aby mi lépe viděl do očí. Znovu jsem pocítila nervozitu, jeho pronikavým pohledem mi viděl snad i do duše.

,,Vždyť jsme se domluvili.." usmála jsem se i já a popondala si na rameni kabelku, která mi pomalu začínala sjíždět.

,,Něco jsem vám přinesl." zvednu své ruce o něco výš a mě padnul pohled na nádhernou kytici kopretin. Zalapala jsem po dechu a nevěděla co říct.

,,To je pro vás." dodal o něco tišeji, zatímco já jsem bezeslov sledovala tu krásu v jeho dlaních. Zvedla jsem k němu svůj pohled a následně ho sklopila zpět ke kytici.

,,Pro mě?" šeptla jsem a kytici si převzala. ,,Ale proč?" odpovědí mi byl milý smích a lehké pokrčení ramen.

,,Chtěl jsem vám udělat radost." schoval ruce do kapes a opět se zhoupnul na špičkách.

,,Mockrát vám děkuju. Já - nemám slov." řekla jsem a pohledem jsem těkala mezi jeho očima a kyticí.

,,Vůbec mi neděkujte, jsem rád, že se vám líbí. Vzpomínala jste, že jsou vaše oblíbené." Překvapeně jsem se na něj dívala, zatímco on se nepřestával usmívat. On si to pamatuje?

,,Ještě nikdy jsem kytici nedostala." přiznala jsem skoro šeptem a ukazováčkem pravé ruky přejela po jednom z květů.

'Kopretiny symbolizují význam pravé lásky' - proběhlo mi hlavou. Vzápětí jsem se napomenula, abych stála pevně nohama na zemi. Nesmím si hned něco namlouvat, přece to nic neznamená. Prostě mi jen koupil mé oblíbené květy. Zvedla jsem pohled k muži přede mnou a všimla si, že mě s úsměvem pozoruje. ,,O to víc je mi potěšením." řekl tichým hlasem a následně vyndal ruce z kapes.

,,Myslím, že je nejvyšší čas, abych se představil. Jmenuji se Harry. Styles - Harry Styles." nastavil ruku a já ji s úsměvem přijala.

,,Michelle. Michelle Adams." potřásla jsem si s ním rukou a on se nepřestával usmívat. Ruku mi držel o něco déle než bylo nezbytné nutné, ale neprotestoval jsem.

,,Adams?" naklonil lehce hlavu doprava a pozvedl levý koutek rtů.

,,Ano, ve čtvrté třídě mě přezdívali Wednesday." řekla jsem s pozvednutým pravým koutkem a s dlaní stále v té jeho. Zanedlouho se začal doširoka usmívat, díky čemu se i můj úsměv rozšířil.

,,Wednesday, jako - " nedomluvil, protože jsem větu dokončila za něj.

,,Ano, jako ta z Adamsovic rodiny." řekla jsem s úsměvem, načež se jemně zasmál.

,,Ale nemůžu se na ně zlobit. V té době jsem nosila copánky, takže jistá podobnost tam byla." to už se hrdelně zasmál se zakloněnou hlavou. Pak se mi podíval do očí a pomalu pustil mou ruku.

,,Máte hlad?" zeptal se a postavil se těsně vedle mě.

,,Velký." kývla jsem s úsměvem hlavou, načež mi položil dlaň na spodní část zad a pokynul k chůzi.

,,Ukážu vám místo, kde servírují nejlepší snídaně v celém Londýně." pověděl během chůze. ,,Preferujete sladkou nebo slanou snídani?" zeptal se a já jsem ucítila, že jeho dlaň opustila ma záda.

,,Jak kdy. Asi podle nálady." usmála jsem a sledovala cestu, abych díky své nemotornosti nezakopla. ,,Ale dnes to vidím na něco sladkého." zvedla jsem k němu pohled a všimla si, že lehce pokyvuje hlavou na znak, že poslouchá každé mě slovo a s úsměvem a tichým hlasem řekl
,,Ano, to jsme dva."