EVERYTHING HAS CHANGED | H.S.

42

Vždycky jsem patřila mezi typ lidí, co se drží stranou a nepouští se do ničeho, s čím bych si nevěděla rady. Zbytečně jsem se nevystavovala nebezpečí, všeho, jakkoli odvážného, jsem se držela stranou.

Nikdy jsem nikam nezapadala, nikdy jsem nerandila. Všichni z mého okolí se zajímali o věci, které mi byly nějakým způsobem cizí. Proto jsem zůstávala nejčastěji sama. Nic mě tak nemohlo překvapit nebo znejistit. Zkrátka mi tak bylo nejlíp.

Přesto jsem se za svůj krátký život ocitla v mnoha nepříjemných situacích. Vždy jsem se se vším, ale, dokázala nějakým způsobem vypořádat. Ne vždy to však bylo snadné. Nastaly chvíle, kdy jsem byla na pokraji sil a myslela si, že nic z toho nezvládnu. Byly chvíle, kdy jsem prolila nespočet slz, přesto jsem se vždy odrazila ode dna.

Vždy jsem se, ale, dokázala nějakým způsobem vzpamatovat.

Co, nebo spíš kdo mě vždy dokázal perfektně vyvést z míry byl Harry. Muž, který se právě teď, v tuto chvíli, v tento okamžik nade mnou skláněl a svým zeleným pohledem se vpíjel do toho mého.

Překvapeně jsem mu hleděla do tváře, zatím co jeho pohled směřoval na má nastevřená ústa, ze kterých vycházel přerývavý dech. Bylo vidět, jak se jeho hrdlo pohlo, když s těží polknul, zatím co trpělivě, bez pohnutí čekal na mou odpověď. Na mé svolení.

Ale na co?

Omámila mě vůně jeho sprchového gelu i čerstvé umytých vlasů, které stihly částečně proschnout a padaly mu do očí. Odolala jsem pokušení zajet mu prsty do vlasů a odstranit mu je tak z čela. Místo toho jsem na něj vzhlížela, jako na Svatý obrázek a absolutně nevěděla, co dělat.

,,Dovolíš?" zeptal se znovu tichým hlasem, když pohled pomalu přesunul k tomu mému. Nevěděla jsem, o co mě žádá. Přesto jsem se přistihla, jak jsem pomalu kývla hlavou, neschopna jakéhokoli slova.

Měla jsem perfektní výhled na každý kousek jeho pěkné tváře. Každičký detail. Drobné vrásky, které mu lemovaly oči, jenž byly tak nepatrné, že by si jich člověk za běžné situace ani nevšimnul. Několika denní strniště, i to proklaté znaménko kousek od jeho rtů, ze kterých vypustil jemný povzdech, když tichým, klidným hlasem promluvil ,,To mi nestačí." zavrtěl nesouhlasně hlavou ,,Musíš to říct." pověděl, při čemž se sklonil o něco níž a svým nosem se jemně otřel o ten můj.

Ležela jsem pod ním naprosto šokovaná. Nechápala jsem, jak jsme se k něčemu podobnému vůbec dopracovali. Jak se to stalo? V dlaních jsem pevně svírala čistě bílé prostěradlo, neschopna odtrhnout od něj, byť na malý, maličký okamžik, pohled.

Mé srdce bilo neuvěřitelnou rýchlostí, má rozevřená stehna hořela touhou stisknout se k sobě, avšak jim v tom bránily Harryho široké boky, kterými je držel tak daleko od sebe, jako nikdo nikdy před tím.

,,Řekni." pobídl mě znovu.

Trvalo mi hodnou chvilku, než jsem byla schopna vzpamatovat se z prvotního šoku a překvapení. Zalapala jsem po dechu, když jsem se pod ním lehce pohnula a otřela se tak svým klínem o ten Harryho, zahalený v šedých teplácích, díky čemu zas a znovu zatnul svou ostře řezanou čelist, než znovu těžce polknul. Krev se mi okamžitě nahrunala do tváří, Harry přesto zůstal trpělivě v té jisté poloze.

Překvapovalo mě, jak klidný dokázal být. Přestože jsme se nacházeli v tak intimní situaci, v poloze, ve které se člověk nachází jen ve chvíli, kdy je tomu druhému plně oddaný a věří mu absolutně po všech stránkách. Nebo, alespoň většinou.

Zas a znovu mé tělo jednalo dřív, než můj vlastní rozum. Nevěděla jsem čím to bylo. Vedla mě k tomu touha vidět Harryho i z jiné stránky, zvědavost zjistit význam jeho slov nebo mě prostě jen zdradilo mé vlastní tělo? Zjednodušeně, ať už byl důvod jakýkoli, přistihla jsem se, že bez mého vlastního vědomí mi z úst nekontrolovatelně vyklouzlo prosté a jednoduché ,,Dobře."