Nikdy jsem si nemysela, že bych se mohla zamilovat do staršího muže. Pak jsem potkala jeho..
ZAČÁTEK PŘÍBĚHU 17.1.2022
!!! Jakékoli kopírování příběhu nebo jeho obsahu se předem zakazuje !!!
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Hned ze začátku, bych Vám chtěla ukázat svůj nejnovější edit Harryho a Michelle, který jsem Vám v minulé kapitole zapomněla představit. Užijte si kapitolu🖤
Ráno jsem se probudila s šílenou bolestí hlavy. Neměla jsem nejmenší tušení jak a kdy jsem se dostala do pokoje. Pamatovala jsem si spoustu věcí. A já pevně doufala, že vše podstatné.
Pamatovala jsem si, že jsem pila.
Pamatovala jsem si, že jsem tancovala.
A pila.
A smála se.
A pila.
A bavila se.
A pila...
A znovu pila.
A provokovala Harryho..
Do řiti!
Plácla jsem se dlaní do čela, což rázem způsobilo, že jsem měla pocit, že se mi musí každou chvíli úplně rozskočit. Okamžitě jsem zaskuhrala a otočila na bok, načež se místnosti ozval velmi dobře známý, chraplavý hlas ,,Konečně."
V tu ránu jsem otevřela oči dokořán, ale jelikož bylo v místnosti víc světla, než jsem předpokládala, ihned jsem je opět pevně zavřela a s dalším zaskuhráním si přes ně přehodila levou paži, abych tak omezila přísun většího množství světla.
Snažila jsem si vzpomenout, co všechno jsem vyváděla. Podle toho, jak špatně mi bylo, usuzuji, že jsem toho musela vypít víc, než jsem předpokládala.
Vzpomínám si, že po mých slovech jsem se "zdejchla" a skotačila na tanečním parketu. Harry byl v tu chvíli bůh ví kde, ale mě to v tom mém směšném stavu bylo úplně jedno. Byla jsem královnou večera.
Dancing Queen!
Byla jsem středem pozornosti, ale vůbec mi to nevadilo. Naopak. Všichni kolem mě se smáli a tleskali a tančili spolu se mnou. Teda aspoň do té chvíle, dokud se z čista jasna vedle mě neobjevil ten napruděný krasavec a neodtáhl mě pryč.
A pak?
Mám okno.
Černo černá temnota mi zahlcovala mozek a já si nemohla vzpomenout na cokoli dalšího. Cokoli, co by mě ještě víc utvrdilo v tom, že bude Harry zřejmě pěkně naštvaný. A měla jsem pravdu.
,,Je ti špatně? Doufám, že jo." ozval se z rohu v místnosti, kde se nacházelo béžové křeslo, na kterém jsem předpokládala, seděl. Opatrně jsem zvedla svou hlavu, abych se přesvědčila, že tomu tak skutečně bylo.
Pak mě ovšem udeřila do očí ještě jedna maličkost. Po mých saténových šatech nebylo ani památky. Místo toho jsem byla oblečená v bílém volném tričku, které ovšem nepatřilo mě. Ihned jsem začala panikařit.
