EVERYTHING HAS CHANGED | H.S.

49

Bylo to jako ve snu.

Naprosté ticho, kdy člověk slyšel své vlastní srdce bít. Kdy každý jeden úder byl intenzivnější, než ten předchozí a každá jedna ozvěna jasnější, než ta před ní. Naprosto dokonalý rytmus.

Kdy člověk vnímal každý jeden svůj nádech i výdech. Jak nasál vzduch do plic a v jiné formě ho opět vydechl.

Kdy se veškeré jeho myšlenky umoudřily a nechaly mysl volně být. Naprostý klid, to bylo to jediné, co se dalo vnímat ve stavu naprostém uvolnění a bezstarostnosti.

Kdy i přes otevřená víčka neviděl absolutně nic.

A přesto to byl krásný sen.

Tma byla to jediné, co bylo při výhledu z okna vidět. Tma a miliony malých světel tam dole pod námi, které při pohledu z výšky vypadaly jako drobné světlušky rozjasňující noc.

Jako malířské plátno s do detailů vytvořeným příběhem. S ukrytým tajemstvím, kterého si všimne jen to nejbystřejší oko. Kdy štětiny štětce odvedly perfektní práci a vše zachytily do nejmenších detailů. Každý jeden tah, každý jeden záhyb, každou linku. Všechno bylo dokonalé, perfektní, do puntíku promyšlené.

Magická to byla noc.

Nebylo jediného mráčku na obloze, jediný nedostatek, který by tak narušoval ono mistrovské dílo. Jediná kaňka, která by zasáhla svou nedokonalostí do něčeho tak dokonalého, jako byla ona noc. Jen černočerná tma, která se nachází v mnoha příbězích a nahání člověku strach.

Jako když se ocitnete uprostřed příběhu se šťastným koncem, který se z prvu zdá jako hotová noční můra. Kdy jedním tělem proběhne hned několik emocí a neskutečná úleva, když vše konečně skončí.

Stačilo by tak málo, nechat se unášet nočním proudem, splynout s prostorem mezi nebem a zemí a na pokožce cítit hlazení větru. Stát se součástí nového příběhu s vlastními pravidly.

Na malý moment jsme se tak ocitli uprostřed dění, několik tisíc kilometrů nad zemí. Nechali jsme se unášet s jasným cílem v místnosti soukromého letadla.

Díky tlumenému světlu bylo vše o to intimnější, kdy jediné co narušovalo absolutní ticho kabiny, byl jemný tlumený zvuk motorů na obou křídlech letadla.

Tělo jsem měla uvolněné, mysl čistou a přesto se spánek nedostavil. Alespoň prozatím. Prohlížela jsem si tu krásu pod námi, během soukromého letu do New Yorku a snažila se nemyslet na šimrání v podbřišku, které se co chvíli vstupňovalo.

Neodvažovala jsem se projevit nadšení z neznámého a z toho co nás v následujících dnech čekalo. Bála jsem se zklamání, které si mě v minulosti už víckrát našlo a já tak měla oprávněné obavy.

Nevěděla jsem, kolik ještě snesu. Jakou kapacitu mé drobné tělo má a či bych další podobnou zkušenost ustála. Ale nedokázala bych žít s pocitem, že jsem něco vzdala bez boje. Že jsem sklopila uši a neudělala pomyslný krok vpřed.

Chtěla jsem si užít čas strávený s mužem, který toho už měl tolik na svědomí. Který si žil svůj vlastní příběh a přesto se jeho život propojil s tím mým.

S mužem, který byl tak komplikovaný. S pomyslnými zdmi kolem sebe, aby se chránil před okolním světem, že jsem přestávala věřit, že se mi jeho tajemství mohlo podařit rozluštit.