EVERYTHING HAS CHANGED | H.S.

62

Do půl noci zbývalo pouhých pár minut. Spolu s Harrym jsme stáli na prostorné terase, odkud jsme měli skvělý výhled na Eiffelovu věž, jenž se nacházela nedaleko našeho hotelu a užívali si krásnou večerní prosincovou atmosféru.

Venku slabě poletovaly drobné sněhové vločky, které při doteku s naší pokožkou ihned tály a jelikož bylo jen pár stupňů nad nulou, netrvalo dlouho a mě přemohla zima.

Přestože jsem se statečně snažila na sobě nedat nic znát, Harry měl zřejmě nějaký šestý smysl a ani tato skutečnost tak neunikla Harryho pozornosti. Jako správný džentlmen mě, i přes můj velký protest, zabalil do svého saka, které však díky našemu výškovému rozdílu bylo hned o několik čísel větší než já.

Konec saka mi tak sahal téměř po kolena a já tak v tu chvíli připomínala strašáka na poli a ne mladou ženu, o kterou by mohl jevit zájem jakýkoli muž, natož Harry.

Přestože mi během malé chvíle začalo být teplo, pocítila jsem nesmírné výčitky, jelikož Harry díky tomu stál po mém boku pouze v bílé košili a společenských kalhotech.

A přesto však na sobě nedal znát jedinou známku nepohodlí, příznaky chladu, či podrážděnosti. Po celou dobu se mu v očích odrážel úsměv, hovořil tlumeným hlasem a zdál se být naprosto uvolněný a spokojený.

Vypadal naprosto božsky.

Prohlížela jsem si ho zkoumavým pohledem. Harry nikdy nebyl člověkem, který by byl s něčím spokojený. O tom jsem se já sama mohla v minulosti hned několikrát přesvědčit. Snažila jsem se přijít na to, jak se mohlo stát, že byl pravým opakem, než jakého jsem ho před těmi třemi měsíci poznala.

Tři měsíce.

Byly to už tři měsíce.

Bylo to vůbec možné?

Před třemi měsíci se stalo něco, o čem bych si neodvážila snít ani v těch nejdivočejších snech.

Před třemi měsíci jsem žila naprosto obyčejný život obyčejné mladé studentky, která se ze všech svých sil snažila přežít do druhého dne a neodvážila se ani jen představit, že na ni někde tam venku čeká princ na bílém koni, který ji zachrání. Přesně tak jako v každém druhém příběhu knih, jenž krášlily mou prostou knihovnu ještě prosčího bytu.

Bylo však na místě Harryho přirovnávat k princi?

Přestože byl známý snad v celé Anglii, považovat ho za prince bylo více než troufalé. Při vzpomínce na jeho prudkou povahu a nehezká slova, která bez rozmyslu vypouští ledabyle z úst kdykoli, kdy ho něco rozčílí, by se dalo debatovat.

Přesto jsem však nedokázala potlačit příjemný pocit díky pokroku, který za těch několik týdnů udělal. Byl jako vyměněný.

Ale co skutečně stálo za jeho proměnou?

Zřejmě jsem na Harryho hleděla až moc okatě, jelikož můj zamyšlený pohled neunikl jeho pozornosti, když se po chvíli ke mě s úsměvem ohlédl. ,,Co?" zeptal se.

Párkrát jsem v rychlosti zamrkala a s růžovými tvářemi sklopila pohled ke sklence šampanského mezi svými prsty. Mé srdce najednou bilo jako o život. Nevěděla jsem, či za to mohl zvuk Harryho hlasu nebo právě fakt, že mě přistihl při činu. Tak jako tak mi hořely tváře.