EVERYTHING HAS CHANGED | H.S.

13

Nedalo mi to, pozvala jsem Harryho nahoru k sobě do bytu.

Bylo mi blbé nechat ho jen tak jít, po tom, co mě doprovodil až před dům. Zároveň trval na tom, že mě nenechá jít po schodech samotnou, chtěl se na vlastní oči přesvědčit, že dojdu domů v pořádku a neudělá se mi po cestě zle.

Však co by se mohlo stát, že? Nahoru nepoletím a dole mě najdou, no ne? Snažila jsem se být optimická, ale ve skutečnosti jsem byla utahaná jak štěně. Těch několik měsíců si pomalu začínají žádat svou daň.

V hloubi mysli jsem slyšela svou sprchu, jak na mě volá a láká mě, jít rovnou za ní a nechat se smáčet od hlavy až po paty horkou vodou. No, vzhledem k tomu, že mám pánskou společnost, mimochodem poprvé v životě, budu muset ještě chvíli vydržet. Co se dá dělat, že?

Snažila jsem se být nad věcí a brát to z té lepší stránky. Všechno je jednou poprvé a má první pánská společnost vůbec, je právě Harry. Muž, který se zdál být...perfektní. Jistým způsobem mi nahánělo hrůzu to, jak se prezentoval.

Když při naší večeři pověděl, že všichni kolem ví, kdo Harry je, nevěděla jsem, co to přesně znamená, ale musím se přiznat, že mě to nedalo spát. Bylo mi hloupé se ho na to ptát, ale něco mi říkalo, že se to dřív nebo později stejně dozvím.

,,Pojď dál." začala jsem ,,Nezouvej se, stejně musím uklidit." odložila jsem kabelku na botník a následně si svlékla kabát, přičemž jsem sledovala Harryho, jak mě s mírným úsměvem sleduje.

Jakmile překročil práh mého bytu, ignoroval mou poznámku, vyzul si své boty a ještě v kabátě se rozešel doprostřed místnosti. Rozhlédl se kolem sebe a já se přistihla, že se s tím pohledem nedokážu ztotožnit.

Ne proto, že je u mě Harry, ale proto, že jsem u sebe doma ještě žádného mužského neměla. Vlastně ještě nikdy jsem nebyla osamotě s žádným jiným mužem, kromě mého dědy, ale to se nepočítá.

,,To je všechno?" zeptal se, jen co se ke mě po chvíli ticha otočil. Nedokázala jsem odhadnout výraz v jeho tváři, ale jistým způsobem jsem znejistěla.

,,To je všechno." řekla jsem tiše a zavřela za sebou dveře. Přešla jsem jeho směrem a zastavila se asi dva metry před ním s rukami spojenými na břiše.

,,To je jen jedna místnost." řekl a nervózně se usmál. V jednu chvíli mu pohled padnul na mou postel a v tu druhou na můj modrý gauč. V tu chvíli jakoby mu došlo, že se opravdu jedna jen o jednu místnost a ne o vtip.

,,Já vím, bydlím tady." kývla jsem na důkaz souhlasu a i já se na malý moment kolem sebe rozhlédla. Tento byt mám opravdu ráda. Je malý, ale co by mladá žena, jako jsem já, víc potřebovala? Mám střechu nad hlavou a to je hlavní. Snažím se to tu udržovat čisté a útulné, aby se tu člověk cítil příjemně.

,,No, vítej v mém království." roztáhla jsem ruce a s úsměvem se zatočila kolem dokola. Harry mě pozoroval s neutrálním výrazem, načež nasucho polknul a já jsem přemýšlela, jestli byl dobrý nápad, brát ho nahoru. Evidentně nebyl ve své kůži.

,,Víš, musím se ti přiznat, že mám fobii ze stísněných prostor." řekl hlubokým, tichým hlasem, jakoby se bál, že ho někdo uslyší. Ovšem mou odpovědí mu byl lehký smích a rozhození mých paží.

,,Nebud směšný, zas tak malé to tu není." řekla jsem, načež jsem se k němu otočila zády a rozešla se směrem do kuchyně.

,,Ne, ve skutečnosti je to ještě menší." rozešel se za mnou a u barového pultu se zastavil. Rozhlédl se kolem sebe ,,Ty nemáš jídelní stůl?" pozvedl své obočí a svou levou dlaň položil na na desku pultu.