EVERYTHING HAS CHANGED | H.S.

41

Už na základní škole jsem trpěla velmi nízkým sebevědomím. Ze všech stran mi bylo předhazováno, že nejsem ničím výjimečná, že jsem jen obyčejná malá ošklivka. Navíc díky mým dlouhým černým vlasům, spleteným do dvou úhledných copů, mě začali přezdívat Wednesday.

Nikdy jsem nikam nezapadala, ve škole se mi dařilo a právě tato kombinace byla důvodem dalších nenávistných komentářů na mou osobu. Později přišla šikana.

Zatím co ostatní spolužačky v mém věku se v pubertě začaly na jistých místech zakulacovat, já jsem zůstala "rovná". Žádná prsa, žádný zadeček. Nebylo na mě nic, co by mohlo upoutat pozornost opačného pohlaví, takže jsem byla sama.

Zatím co všichni kolem randily a poznávaly, jak to v životě chodí, já jsem každou jednu volnou chvilku trávila čtením knih. Ale nestěžovala jsem si. Byla jsem tak spokojená. Věděla jsem, že mě hlavní hrdina z příběhu nezradí, neublíží a nepomluví, byť byl imanigární.

Jistým způsobem jsem to brala tak, jak to je. Že není důvod na nic čekat, že si mě ten pravý najde, až přijde ten správný čas. A pokud se tak nikdy nestane, tak je to v pořádku. Každý z nás má svůj osud předem daný a nikdo s tím nic nenadělá. Vše bude zkrátka tak, jak má být.

Teď jsem měla ovšem plnou hlavu toho zelenookého stvoření, které mi popletlo hlavu. Během každé činnosti zaměstnával mou mysl. Pořád tu byl se mnou, i když jen v mé hlavě. Jakmile jsem zavřela oči, vybavila se mi jeho tvář, objevoval se v mých snech. Měla jsem pocit, že začínám šílet.

Nemohla jsem si pomoc. Nedokázala jsem si představit, že by se něco, cokoli, mělo stát a já už bych ho z nějakého důchodu nikdy víc neměla spatřit. Zvykla jsem si na něj, ať už to vyznělo sebe víc blázniveji, chtěla jsem s ním být co nejčastěji to šlo.

Stále mě však napadla myšlenka, či je to oboustranné. Co pro něj vlastně znamenám? Bral mě jen jako součást naší dohody nebo se něco změnilo a začal mě brát, tak nějak "jinak"?

Neměla jsem dostatek odvahy na to přímo se ho zeptat. Místo toho jsem uvnitř sama sebe "zabíjela" a nechala se unášet různými teoriemi, jak to ve skutečnosti vlastně všechno je.

Nervózně jsem přecházela po svém malém bytě a čekala na něj, na Harryho, který se měl u mě každým okamžikem zastavit. Snažila jsem se zahnat veškeré zlé myšlenky a soustředit se na to dobré. Na to, že ho co nevidět uvidím a strávíme spolu večer.

Pevně jsem doufala, že se vše vysvětlí. Nechápala jsem důvod jeho rychlého odchodu v odpoledních hodinách v té kavárně a modlila se, aby opravdu nebyl naštvaný. Měla jsem pocit, že jsem všechno mezi námi pokazila, že právě to, že jsem se mu hned z kraje nepřiznala vzal jako obrovskou zradu a proto usoudil, že bude lepší jít.

Co když si myslel, že mu nedůvěřuji na tolik, abych se mu s něčím podobným mohla svěřit? Opak byl pravdou. Zkrátka jsem mu jen nechtěla přidělávat starosti a ženám v obchodě zbytečné potíže. Věděla jsem jaký byl. Moc dobře jsem to věděla. A právě svěření se mu, by nevedlo k ničemu dobrému.

Ať už byl důvod jeho odchodu a změny chování jakýkoli, začínala jsem šílet.

Uprostřed pochodu po malé ploše mého bytu mě vyrušilo klepání na dveře, které mě v tu chvíli, kdy jsem byla ponořená ve svých vlastních myšlenkách, dost překvapilo. Netušila jsem, kdo by to mohl být a ihned se mi vybavila Harryho slova o bezpečnosti. Nerozhodně jsem přešla ke dveřím, nervózně se zapřela dlaněmi po stranách mé hlavy a přiložila ucho na dveře.