EVERYTHING HAS CHANGED | H.S.

44

Prosím vás o přečtení malého sdělení na konci kapitoly.🙏

Kdybych si měla vybrat jednu ze všech svých vlastností, která se mi ze všeho nejvíc protiví, bylo by to určitě mé přehnané přemýšlení. Stačila malá věc, byť nepatrná, která dokázala mou mysl zaměstnat i na polovinu dne. O to hůř, dokázala jsem si vzpomenout na chvíle, které se odehrály v minulosti různého rozmezí.

Častokrát i před spaním.

Díky tomu jsem většinu noci probděla a v kombinaci s mou prací v kavárně, se školou a všemi povinnostmi, které ženy v mém věku mají, byl opravdový zázrak, že jsem doposud neskolabovala. I když jsem párkrát měla na mále, to nemohu popřít.

Vlastnost tak obyčejná a přesto neobyčejně dokázala rozzlobit ne jednu osobu z mého okolí. Měla jsem neuvěřitelný talent udělat z maličkosti hotovou zkázu.

Má mysl jakoby žila svým vlastním životem. Byť jsem se snažila ze všech svých sil potlačit své nepříjemné myšlenky, pocity a vzpomínky do postranní, stále se draly na povrch a nedaly mi chvilku klidu.

Proč mě profesor odbyl pár slovy, když jindy mi vše důkladně vysvětlí?

Proč se na mě tentokrát řidič autobusu při placení jízdenky ani jen koutkem oka nepodíval?

Proč mi tenkrát řekla babička Michelle namísto Michenko?

Tento můj talent však dokázal mé okolí natolik rozzlobit, že jsem se zkrátka postupem času naučila držet jazyk za zuby a vše co se mi honilo hlavou si nechat zcela pro sebe.

Jen bábinka dokázala nemožné: ,,Hoď to za hlavu, Michenko. Na minulosti nic nezmeníš a do budoucnosti nevidíš."

Ta jediná měla pochopení.

Přehnaná domýšlivost, která mě stála příliš času zíráním do neznáma a přemýšlením, co jsem udělala špatně nebo naopak neudělala něco, co se ode mě žádalo.

A co pak teprve slova pana Barkera..

Slova, která se mi vryla pod kůži tak silným způsobem, díky čemu jsem naprosto přestala vnímat dění kolem sebe. Necítila jsem Harryho dotek na své paži, kterou jsem měla propletenou a tou jeho. Neslyšela jsem hlasy, jemnou hudbu v pozadí, ani zvuky podpadků, které se ozývaly ze všech koutů.

Dokonce ani těch, které mířily naším směrem.

Absolutně jsem si nebyla jistá, co mě znervózňovalo víc. Pomyšlení na Harryho minulost, která mě tížila víc, než tomu bylo doposud nebo pohledy všech všudepřítomných, kteří si nedávali sebemenší námahu své zírání alespoň částečně krýt.

Nevěděla jsem proč tomu tak bylo. Vypadala jsem směšně? Bylo to kvůli Harrymu? Měla jsem nepříjemně sevřený žaludek při pomyslení, že všichni v celé téhle obří budově věděli o Harryho minulosti a jeho zálibě v ženách. Při pomyšlení, že jsem v jejich očích byla jen další, jedna z mnoha, která se neubránila Harryho šarmu, se mi na hrudi usazoval nepříjemný pocit.

Ať už tomu bylo jakkoli, nebylo cesty zpět.

Byla jsem tady.

Na tomto místě.