EVERYTHING HAS CHANGED | H.S.

15

Stála jsem uprostřed mého bytu, někde mezi gaučem a postelí a samou nervozitou pochodovala sem a tam. Cestou z kavárny jsem běžela. Rozloučila jsem se s Maci a každá jsme se vydala opačným směrem ke svým domovům. Snažila jsem se, abych ani o minutu nemeškala, cítila jsem jak mi hoří plíce, jak neuvěřitelné sucho mám v krku a přesto jsem se nevzdala a doběhla až domů.

Ještě jsem v rychlosti otřela co se dalo, aby si nepomyslel, jaký mám doma chlívek a zapálila svíčky. Jednu na mém barové pultu, druhou na konferenčním stolku. Můj byt krásně rozvoněla kombinace vanilek a růží , právě díky zapáleným svíčkám a hned se celá místnost zdála mnohem útulnější.

Přesně v půl 10 se mým bytem rozezněl hlasitý zvuk zvonku, ohlašující přicházející návštěvu, díky čemu se mé srdce hlasitě rozbušilo a své rozklepané spocené dlaně jsem si otřela o svá stehna zakrytá jemnou ryflovinou.

Doslova jsem přeběhla k malé krabičce u dveří, abych zmáčknutím malé knoflíku otevřela dveře hlavního vchodu a snažila se zklidnit svůj přerývavý dech.

Zajiště to byl on. Nikdo jiný by sem v tuhle hodinu nešel, proto jsem ani nečekala, až se mi dotyčný v sluchátku ozve a rovnou jsem otevřela dveře.

Chodbou se rozezněl zvuk těžkých kroků, které se po schodech lehce šouchaly a s každým jedním krokem byly výrazně hlasitější, načež jejich zvuk kompletně ustal a následně se mým bytem ozvalo lehké zabouchání na dveře.

Jelikož jsem měla přiložené ucho ke dveřím, leknutím jsem nadskočila a lehce vyjekla, kousek odstoupila a hned poté, co jsem se zhluboka nadechla a následně opět vydechla, pomalu dveře otevřela.

Okamžitě mi do zorného pole udeřil onen propalující, lehce zamračený pohled a ty krásné, zelené oči, které má jen jeden jediný člověk, široko daleko.

,,Otevíráš lidem běžně bez jejich ohlášení?" zavrčel ve chvíli, kdy jsem dveře otevřela dokořán, aby mohl vejít. Obešel mě v těsné blízkosti, div do mě nevrazil a bez jediného pozdravu si to namířil dál do bytu.

,,Taky tě ráda vidím." zamumlala jsem a zavřela za ním dveře, před tím, než jsem se k němu otočila. Odběhl za roh do kuchyňky, než se opět v rychlosti vynořil a se zamračeným obočím a lehce sklopenou hlavou mě upřeně sledoval. Oddechoval jak býk a já nevěděla, jestli kvůli těm schodům, co právě absolvoval a nebo kvůli něčemu jinému.

,,To každého vždy hned pustíš nahoru, aniž bys zjistila o koho se jedná?" určitě kvůli té druhé možnosti, pomyslela jsem si a mě díky tonu unikl malý povzdech, díky kterému se Harryho zamračení ještě víc prohloubilo.

,,Proč bych to dělala? Věděla jsem že to budeš ty." ukázala jsem dlani jeho směrem a následně ji opět svěsila podél svého těla.

Nelíbilo se mu to.

,,Jak to můžeš vědět?" naklonil hlavu lehce do strany s přimhouřenýma očima a já si všimla, jak podél těla své dlaně svírá v pěst a snaží se tak ze všech sil, aby zůstal relativně v klidu.

,,Nikdo jiný ke mě v tuhle hodinu nechodí." stále jsem stála v mé malé chodbě a konečně přiměla své nohy pohnout se z místa a přejít blíž k Harrymu, do středu místnosti. Otočil se za mnou celým svým tělem a pokračoval.

,,A to je právě to, co nemůžeš nikdy vědět. Co kdyby to byl někdo cizí a chtěl ti ublížit, hm?" dál mě káral, ale mě v tu chvíli do očí udeřilo něco za ním, co si získalo mou plnou pozornost.

,,Co je to?" ukázala jsem prstem na dvě plné tašky na mé kuchyňské lince.

,,Na něco jsem se tě ptal." o krok mě přistoupil a díky tomu nás dělil snad jen jeden jediný krok.