EVERYTHING HAS CHANGED | H.S.

32

Snažila jsem se pochopit, kolik se toho za posledních pár dní stihlo udát. Všechno se seběhlo tak strašně rychle, že jsem měla v hlavě neskutečný zmatek. Chaoz, který zaměstnával mou mysl, mi bránil v sebemenším spánku. Ve finále jsem chodila na přednášky nevyspalá, s kruhy pod očima a z práce jsem se vracela domů téměř po čtyřech.

Harry se mi několik dní neozval. Po naší výměně názorů u něj v apartmánu, jsme v naprosté tichosti odjeli na letiště, kde nás čekalo již přistavené Harryho osobní letadlo. Popřála jsem Billovi krásný den a v skrytku duše doufala, že ho budu mít možnost ještě někdy spatřit.

To byla jediná slova, která jsem po následujících několik hodin vypustila z úst. Harry po celou dobu seděl u svého počítače, kde pracoval na nedokončené práci nebo se přesunul na druhou stranu letadla a popíjel drahý alkohol.

Ani jednou se na mě nepodíval. Nebo aspoň si myslím, že se nepodíval. Ani jednou jsem nepocítila ten pocit, kdy jsem jasně věděla, že se na mě nenápadně dívá. Ani jendou. Kdykoli, kdy jsem zabloudila jeho směrem, silně se mračil a hleděl ven skrz malé kulaté okénko v boku letadla.

Já jsem se snažila zaměstnat svou mysl čtením. Ale bez výsledku. Stále jsem měla knihu otočenou na té jisté stránce a nebyla schopna přečíst, byť jedinou větu.

Po příletu do Londýna mě odvezl před dům. Rozloučil se se mnou prostými, jednoduchými slovy ,,Ozvu se později." podle výrazu v jeho tváři mi mělo být jasné, že to zas tak brzy nebude.

Byla sobota a já měla službu. Uběhlo šest dlouhých dní a Harry se stále neozýval. Začínala jsem se bát toho nejhoršího.

Nestalo se mu nic?

Je v pořádku?

Co když leží v nemocnici?

Uklidni se, pomyslela jsem si. Určitě je na mě za můj výstup naštvaný tak hrozným způsobem, že si naši dohodu zkrátka rozmyslel. Že mu došlo, že nejsem vhodná osoba, která by se měla objevovat po jeho boku.

,,No nazdar, cestovatelko." ozval se od dveří veselý hlas, doprovázený se zvukem zvonku nad dveřmi. Jen co jsem se otočila směrem, odkud se ozýval známý hlas, už mě pevně objímaly dvě dámské paže. S tenkým úsměvem jsem zamumlala tiché "Ahoj", než se ode mě s úsměvem oddálila a přesunula se na barovou stoličku. ,,Tak co, jak bylo?"

S Maci jsme se od mé cesty do New Yorku neviděli. Vždy jsme se v kavárně dokonale míjely a teď to bylo poprvé, co jsme měli možnost trošku si promluvit.

Usmívala se od ucha k uchu, zatím co si z krku odmotávala černý šál. Sklopila jsem pohled a přešla ke kávovaru. Automicky jsem vzala do dlaně šálek na Lungo a pustila se do přípravy kávy, na kterou už Maci, aniž by musela cokoli říct, netrpělivě čekala.

,,Fajn." zamumlala jsem, hned jak jsem na barový pult položila Macinu kávu. Ještě se ani nestihla dotknout šálku, když se zarazila a s pozvednutým obočím se na mě podívala ,,Fajn?" zopakovala mou odpověď ,,To je, jakože, všechno? Fajn?"

Se semknutými rty jsem sledovala její reakci a snažila se držet jazyk za zuby, abych neřekla něco, co bych neměla. V žádném připadě se nesměla dozvědět o onom incidentu těsně před odletem. ,,Byla jsi v New Yorku, holka. Co tím chceš říct, že fajn?" rozhodila svými pažemi, div si kávu nevylila. Ihned sklopila pohled k šálku, který pro jistotu objala objemi dlaněmi, ve snaze zahřát své, na první pohled, ledové dlaně.

,,Čekala jsem odpověď ve stylu - perfektní, úžasný, nezapomenutelný, okouzlující." vyjmenovávala, zatím co protáčela své oči, než je zabodla do těch mých ,,A ty místo toho povíš fajn?" své oči následně přimouřila a z mého výrazu se snažila vyčíst cokoli víc ,,Viděla jsi New York proboha."