EVERYTHING HAS CHANGED | H.S.

25

Stála jsem před zrcadlem, v těch úžasných šatech a nedokázala ze sebe setřást pocit, že je něco špatně. Šaty seděly jako ulité, boty mě netlačily a mé zvlněné vlasy držely na svém místě.

Jenže ten pocit..

Točila jsem se do všech stran, abych se mohla zkontrolovat ze všech možných úhlů, jestli náhodou nemám někde na šatech nevítaný flek, malou trhlinku nebo prostě cokoli, co by vysvětlovalo můj nepříjemný pocit.

A nic.

Prostě nic.

Zhluboka jsem si povzdechla a snažila se sama sobě namluvit, že se nic neděje. Že je všechno v naprostém pořádku a vše proběhne přesně tak, jak má.

Harry mě nechal o samotě. Zatím co on se převlékal v pokoji pro hosty, já jsem byla zamknutá v ložnici, ze které jsem odmítala vylést, dokud to nebude nezbytně nutné.

Už jsem tu trčela hodinu.

Po 20 minutách, kdy se naše cesty rozešly do jednotlivých pokojů, jsem z chodby zaslechla kroky. Harry byl v tom čase už s největší pravděpodobností připraven, zatím co já se snažila zapnout zip na svých zádech.

Ovšem jsem si mu odmítla říct o pomoc. Nechtěla jsem mu ukazovat svá kostnatá, odhalená záda a při pomyšlení, že by viděl, byť jen kousek látky mé jednoduché bílé podprsenky, ani nemluvím.

Proto jsem skákala před zrcadlem s jednou rukou držící šaty ve spodní části mých zad a tou druhou na zipu ve snaze dopnout si je s pouze vlastní pomocí.

Uběhlo hned několik nekonečných minut, když se mi je konečně podařilo zapnout až k úplnému vrchu mých zad. Musím ovšem podotknout, že jsem se při onom neuvěřitelném boji zpotila i na místech o kterých se běžně nemluví.

Ale - zvládla jsem to.

Harry si přál, abych byla připravena v půl 12 a i když jsem měla ještě pár minut čas, rozhodla jsem se, že přeci jen opustím svůj dosavadní úkryt a půjdu se po něm pomalu podívat.

S několika hlubokými nádechy a následnými výdechy na dodání kuráže, jsem nejistými kroky prešla k bílým dřevěným dveřím, které jsem jedním pohybem odemkla a následně stlačením kliky otevřela.

S divoce bušícím srdcem jsem nejprve lehce nahlédla na chodbu a jakmile jsem zjistila, že je vzduch čistý, otevřela jsem dveře dokořán a následně opustila pokoj. Dveře jsem za sebou opět zavřela, párkrát si dlaněmi přejela po délce sukně šat, ve snaze je ještě více uhladit, i když na nich nebyl jeden jediný zmačkaný centimetr.

Přešla jsem ke vchodu do hlavní místnosti a po chvilce, kdy jsem svým pohledem nejistě přejela po místnosti, narazila jsem na Harryho, sedícího na tom obrovském, sněhově bílém gauči.

Seděl pohodlně opřený o opěradlo gauče, s nohami doširoka rozevřenými, oblečený v černém obleku. Sako měl rozepnuté, tím pádem byla jasně vidět bílá košile skrytá pod ním, s několika prvními knoflíčky rozepnutými. V dlaních svíral svůj mobil, do kterého upíral svůj zrak a za přítomnosti zamračeného obočí do něj svými palci cosi ťukal.

Vypadal božsky a já okamžitě ucítila ten zvláštní pocit v podbřišku. Něco ho zřejmě muselo vyrušit, jelikož svůj pohled v rychlosti přesunul do místnosti po své levé straně a po pár vteřinách se naše pohledy střetly.

V tu chvíli se mé, již rozbušené srdce rozbušilo ještě víc a já tak měla pocit, že mi musí každou vteřinu vyskočit z hrudního koše.

Svým pohledem přejel po celé délce mé postavy. Od hlavy až po paty a zase zpět k mým očím. Rty se mu lahce nastevřely a jakmile se naše pohledy opět střetly, nešlo si nevšimnout jeho Adamova jablka, které se v důsledku jeho těžkého polknutí výrazně pohnulo.