EVERYTHING HAS CHANGED | H.S.

59

Následujících několik dní, jsem zažívala neustálý stres. Ať už byly důvodem směny v kavárně, kde jsem musela odpracovat dva dny před odletem a nebo povinnosti, jenž mě čekaly doma.

Můj byt díky vybalování, praní a dalšímu balení připomínal místo po výbuchu atomové bomby. Všude bylo spoustu věcí a přesto ve skutečnosti nebylo nic dotažené do konce. Měla jsem chuť všeho nechat, zalést si do tmavého koutu a propuknout v hysterický pláč.

Harry mi však posílal povzbudivá slova, jak velmi je na mě pyšný a že všechno jistě zvládnu levou zadní. Samozřejmě mi stačil připomenout, že můžu kdykoli práci v kavárně "pověsit na hřebík", jelikož díky penězům, jenž mi pravidelně posílal, jsem mohla být naprosto bez starostí.

Co ovšem nevěděl byl fakt, že jsem si všechny peníze poctivě odkládala stranou a nic z toho, co za těch pár měsíců poslal, jsem neutratila. Vždy jsem si totiž nějakým způsobem vystačia s platem z kavárny.

Jakmile jsem si začala uvědomovat, že k Harrymu začínám cítit něco víc, nepřišlo mi fér brát si od něj jakékoli peníze. Proto jsem je všechny poctivě střádala a v tichosti čekala na správnou příležitost, kdy mu budu moci všechny peníze, do poslední libry, vrátit.

Chvíle s ním jsem si naprosto užívala. Nebyl proto důvod mi cokoli platit. Tak jsem to alespoň cítila já a v hlouby duše doufala, že mě Harry pochopí.

Přesto jsem od něj neočekávala nic víc, než to co bylo v rámci naší dohoty. I když si jistá má část přála, aby se stal zázrak a Harry se do mě, nějakým zázrakem, mohl třeba i zamilovat.

Nebo jsem byla zkrátka jen naivní?

Musela jsem zůstat stát pevně nohama na zemi a neočekávat nemožné. Přece jen jsme se nenacházeli v jednom z mých oblíbených příběhů, kdy se bohatý muž zamiluje do chudého děvčete. Toto byla krutá realita, kdy ne vždy jde všechno podle plánu a kdy se rozhodně zázraky nedějí.

Každý z nás je svého štěstí strůjce., říkávala vždy moje babička. A já se proto snažila přiklánět k dobru, aby se mi, alespoň z menší části, vracelo zpět. Alespoň jsem v to doufala.

Silně jsem si povzdechla a bez přestání, přesto že se mou myslí prohánělo nespočet různých myšlenek, jsem sledovala svůj napůl plný kufr. Stála jsem před postelí, s pažemi překříženými, kdy jsem jimi objímala své drobné tělo a v duchu se snažila ujistit, že skutečně celý jeho obsah, bude třeba. Přesto se mi toho na pouhé tři dny zdálo až příliš.

Většina obsahu se skládala z kvalitního, drahého oblečení, jenž mi na samém začátku pořídil Harry. Přesto mi pohled ubíhal k druhé polovině postele, kde jsem měla připravené různé kousky z mého "starého", přesto kolikrát pohodlnějšího, oblečení.

Od té chvíle, kdy jsme s Harrym uzavřeli dohodu, jsem si snažila oblékat oblečení, jenž mi on sám vybral a koupil. Přestože jsem ve chvílích, které jsme trávili odděleně, raději volila právě mé staré oblečení.

Teď se ovšem jednalo o Paříž. O. Paříž. A mě velmi záleželo na tom, aby vše bylo perfektní a můj výběr šat tak bezchybný.

Z přemýšlení mě vytrhnul zvuk příchozí textové zprávy. Kmitla jsem pohledem k jeho místu na konferenčním stolku a naprosto bez většího přemýšlení se k němu rozešla. Vzala jsem mobil do dlaně a otevřela textovou zprávu.