VZPOMÍNKY

33 | Počátek operace Hollywood

NELLA WARWICK

Už jsou to čtyři dny, co táta není mezi námi. Včera jsme byli na jeho pohřbu a od té doby je to všechno opravdovější.

Stále mě to trápí tak, jako když jsem to zjistila. Srdce ta zpráva tíží a tahá ke dnu, jako kámen v moři.

Noah za mnou ten večer přijel s mangovým smoothiem a na kratičkou vteřinu mi tak vykouzlil úsměv na tváři. Připomnělo mi to den, kdy se mi změnil celý život. Den, kdy jsme se poznali.
Bylo to od něho milé gesto, za které jsem vděčná. Potřebuji se odreagovat. Přestat na to všechno myslet.
Zůstal se mnou až do rána, čímž mi nepopsatelně pomohl. Teď všichni potřebujeme podporu, a abychom se o sebe mohli opřít. Do toho všeho už zítra odjíždím na casting. Na tři týdny.
S Noahem se pravděpodobně za tu dobu osobně neuvidím, ale možná osud překvapí.
Rodina mi bude chybět.
Všichni.

Já a ségra to zvládáme podobně, ale Alex to má jiné. Od rána do večera hraje na elektrickou kytaru. Je to jeho způsob vypořádávání se se smutkem. Do své hudby dává emoce, je to někdy žalostné poslouchat, jak se z jeho kytary linou bolestné tóny, ze kterých mi na těle naskočí husí kůže.
S tátovo přítelkyní a Tylerem, jsem byla v kontaktu, ale potom, co táta...se od nás odřízli. Nevím o nich vůbec nic. S tím už bohužel nic nenadělám. Snažím se přes to všechno přenést, ale jsem velmi citlivý člověk. Jde to velmi těžko. Na každém z nás se to podepíše, ale věřím, že to zvládneme.

Z přemýšlení mě vytrhl zvuk klepání na dveře, které bylo jen sotva slyšet přes zvuk Alexovo kytary.

"Ťuk ťuk"

„Dále." přizvala jsem osobu dál.
Sedla jsem si na postel do tureckého sedu a sledovala Lucy, jak otevírá dveře. Smutně jsem se na ni usmála. Objala jsem ji a poklepala na místo vedle mě, aby si sedla.

„Už máš sbaleno?" zeptala se.

„Ano." povzdechla jsem si a pohlédla na kufr u mých nohou.

„Budeš mi chybět." zahleděla se na mě s odrazem smutku v očích.

„To ty mě taky." pousmála jsem se, ale moc to nešlo. Radovat se v těchto dobách bylo vzácné.

Chvíli nekonečného ticha přerušila Lucy:

„Vem si to s sebou a otevři to až na místě. Lepší balící papír jsem neměla." zvedla lehce koutky úst nahoru a podala mi pečlivě zabalený balíček do balícího papíru s motivem Hello Kitty, převázaného třpytivou stuhou.

„To nevadí, děkuju moc. A co v tom je?" bylo zbytečné a hloupé se ptát, ale zvědavost mě neopustila.

„Nech se překvapit, snad se ti to bude líbit."

...následující den...

Mamka mi připravila moji oblíbenou snídani. Vafle s nugátem a jahodami.
Dovolila mi dokonce i kafe, které jsem normálně nemohla. Prý ničí játra.
S chutí jsem si ho pomalými a plnými doušky vychutnávala a ukládala si jeho chuť do mozku. Nechala jsem myšlenky v mé hlavě svobodně plout, ale naplno jsem je nevnímala. Tohle byl významný okamžik. Zanedlouho pro mě měl přijet Noah, jeho sestra a mamka, aby mě odvezli na místo. Jeho sestra, dvojče Chloe se castingu účastnila také, a tak mi Noah nabídl, že by mě vzali s sebou. Byl to nápad jeho mamky, za který jsem ráda. Těšila jsem se, až je konečně poznám.

Utáhla jsem si černý šátek, který jsem měla mezi loktem a ramenem a nasála vůni kávy. Ten šátek jsem nosila od doby, co se ke mně dostala zpráva o tátovi. Dávala jsem tak okolí najevo, že není správná doba se ptát, proč vypadám tak sklesle. Mělo to poukázat na ztrátu blízkého člověka.

„Mám tě ráda mami, moc." zvedla jsem oči od hrnku a zadívala se do máminých modrých očí, ve kterých se zaleskly slzy. Jedna jí po tváři stekla do hrnku s kafem. Lehce to žbluňklo.

„Já tebe taky, zlato. Budeš mi chybět." smutně se pousmála a přisunula ke mně po stole talíř s nakrájenými jahodami.
„Nerada tě pouštím do neznáma. Je to proti mé srsti, ale nechci ti překážet v tvé cestě za sny. Věřím, že to zvládneš a držím ti palce, holčičko moje." vzala mou hlavu do dlaní a líbla mě na temeno hlavy.

Zazvonil zvonek

„Už je čas." řekla jsem si spíše sama pro sebe a odnesla nádobí do myčky.
Šla jsem ke dveřím a otevřela je. Koukal se na mě pár usmívajících se zelených očí. Noah.

Skočila jsem mu do náruče a rozmačkala tak květiny, které přinesl. Políbil mě na rty a čelo.

„Rád tě vidím." podal mi kytici s narcisy a hyacinty.

„Já tebe taky. A děkuju ti." políbila jsem ho na tvář a otočila se na Alexe stojícího za mnou.

„Tak čau ségra." objal mne. „Dávej na sebe pozor a volej, piš." řekl mi, stojíc stále v objetí.
„Budu, nemusíš se strachovat. Budete mě mít na krku 24/7."

„Tak ahoj." vletěla mi do náruče Lucy se slzami na tváři. „Neodjíždím na vždy. Jsou to jen...tři týdny." tři týdny dlouhé jako věčnost...

Máma mě jen beze slov objala. Nebyla schopna slov. V ruce měla kapesník, kterým si utírala oči. Se vzlyky přerušovanými škytáním, jenž se snažila potlačit rukou přes ústa, mi podala kufr.

Naposledy jsem vdechla vůni domova a vydala se vstříc nové zkušenosti.
Mé cestě za sny.

Operace Hollywood začíná...

............................................................................

Zlatíčka! Tak moc vás miluju a děkuji za vaši podporu při psaní této knihy. Jsem tady zpátky s novou kapitolkou a hlavou plnou nápadů.
Mějte se krásně, neopouštějte své sny a jděte za nimi. Všechno, co si dokážete představit, jde zvládnout. Jde toho dokázat, jen se stačí držet zuby nehty a nevzdávat se.

Beybeyos Amigo Arrivederci

Myslím na vás a přeji, ať jste šťastní.
Děkuji Vám!

𝔼𝔹𝔼𝕃𝕚𝕊𝕂𝔸 ♡︎