VZPOMÍNKY

7 | Mangové smoothie podruhé

NELLA WARWICK
NEW YORK - Brooklyn

„Jsem doma!" řekla jsem, když jsem si zula boty.

„Jsme v kuchyni!" řekl Alex.

Šla jsem tedy do kuchyně, kde byla máma, Alex a Lucy.

„Ahoj." pozdravili mě jednohlasně, když jsem vešla do kuchyně. Myli zrovna nádobí.

„Ahoj, neuvěříte co se mi stalo." vypálila jsem rychle ze sebe a sedla si k jídelnímu stolu.

„Povídej." pobídla mě Lucy a sedla si ke stolu vedle mě.
Po chvilce si sedli i Alex s mámou.

Na stůl jsem položila dva papíry s Noahovo podpisem, Alex a Lucy se jich hned ujali. Nemusela jsem nic říkat, protože oba už tušili co jim řeknu. Jenom máma nechápala. Lucy se na papír zadívala s otevřenou pusou.

„To-to nemyslíš vážně?! Ty jsi potkala Noaha?" zeptala se mě Lucy. Zrudla jsem. „Ano. Potkala, a víte co mi řekl? Že to smoothie co jsem mu udělala, bylo nejlepší mangový smoothie co kdy pil." usmála jsem se. „Gratuluju ségra." řekl Alex a poplácal mě po rameni. „Děkuju." poděkovala jsem mu. „Tak to už se nemusím ptát jak bylo." zasmála se máma. „Ne, nemusíš, protože dnešek byl můj nejlepší den v životě." řekla jsem s úsměvem.

...O čtyři dny později...

Celej den je strašnej slejvák. V tom dešti se mi nechce brodit kalužemi zase domů, stačila mi cesta sem, do práce. Nějakou dobu trvalo než jsem oschla. Za deset minut mám končit, ten déšť asi nepomine, takže se musím připravit na další mokrou cestu.

Další zákazníci asi nepřijdou. Rozhodla jsem se utřít stoly, abych nemarnila čas. Když jsem utírala poslední stůl, uslyšela jsem zvonek, který upozorňuje na nového zákazníka. Otočila jsem se. Stál tam Noah.

„Ahoj." pozdravila jsem ho.

„Ahoj." pozdravil mě a usmál se na mě. Úsměv jsem mu oplatila. On má tak nádhernej úsměv...

„Dáš si něco? Asi blbá otázka." zasmála jsem se.

„Ne to ne. Dám si znovu to úžasný mangový smoothie jako předtím." řekl a sedl si k pultu na stoličku. Začervenala jsem se. Nikdy v životě jsem nečekala, že ho potkám. A on tu teď sedí přede mnou a usmívá se na mě. Prosím, štípněte mě někdo, abych zjistila jestli je to sen.

Podala jsem mu smoothie, které jsem se snažila udělat líp jak včera. Začervenala jsem se a usmála.

„Děkuju." poděkoval mi a zaplatil smoothie.

Já, jelikož tady pracuju, jsem si udělala banánový smoothie zadarmo, když nepočítám, že jsem ho dělala.

Zamkla jsem vchod pro zaměstnance, kasu a sklad.
Umyla jsem nádobí a uklidila zástěru. Kapky deště bubnovali na parapety, okna a dveře. Vítr se o něco víc zvedl.

Noah se začal chystat k odchodu. „Už jdeš?" zeptala jsem se ho. „Jo." řekl přiškrceně a podíval se ven na déšť. Nechtělo se mu brodit kalužemi jako mě.

„Dobře, tak já zavřu. Už jsou dvě minuty po zavíračce." řekla jsem a oblíkla si bundu.

„Nechceš vyprovodit?" zeptal se mě. Zastavila jsem se  vprostřed pohybu. On mě chce vyprovodit? Noah Schnapp mě chce vyprovodit?! Otevřela jsem na chvíli pusu. Usmál se na mě. Rozklepaly se mi kolena.

„J-já, nechci tě obtěžovat, takže ne. Děkuju." řekla jsem konečně.

„To je maličkost. A navíc, máme stejnou cestu."

Jak může vědět, kudy chodím domů?

„Dobře. Děkuju."

Otočila jsem kartu na dveřích tak, aby bylo zvenku napsáno Zavřeno. Podívala jsem se na Noaha. On na mě.
Naše oči se střetli. Uhnula jsem pohledem a podívala se na špičky mých bot. Nechtěla jsem aby viděl můj rudý obličej. On má tak nádherný oči...