VZPOMÍNKY

8 | Návštěva

Zamkla jsem vchodové dveře a otočila se na Noaha. Podržel nade mnou jeho černý deštník. „Děkuju." usmála jsem se na něho a stoupla si k němu pod deštník.

„Nemám vzít ten deštník?" zeptala jsem se ho.
„Ne, to je dobrý." řekl a zabočil do vedlejší ulice, kde bylo docela dost lidí. Když nás spolu uviděli začali nadšeně pískat a křičet. Někteří si nás i fotili a natáčeli na svoje telefony. Přidali jsme do kroku, abychom se od nich co nejvíce vzdálili. Podívali jsme se na sebe. V jeho očích jsem zahlédla jiskru překvapení.

„Omlouvám se. Neměla jsem s tebou chodit, teď budeš mít kvůli mě nejspíš nějaké problémy, od novinářů." řekla jsem jedním dechem, takže mi nešlo všechno dobře rozumět.

„Nic si z toho nedělej. To je normální, časem si na to zvykneš." uklidnil mě a dal mi ruku okolo ramen.
O můj bože, bože, bože! Nello, klid, dýchej, nic se neděje, jenom tě Noah drží okolo ramen... Usmála jsem se od ucha k uchu. Jsem nejšťastnější člověk na světě.

Odemkla jsem vchodové dveře našeho domu. Otočila jsem se na Noaha a usmála se na něho. „Nechceš jít dál? Všichni odjeli na nákup." zeptala jsem se ho. „Jestli můžu." pokrčil rameny. „Jasně, proč ne. Tak pojď dál." řekla jsem a otevřela vchodové dveře. „Dáma první." pobídl mě ať jdu první. Zasmála jsem se. „Džentlmen první." pobídla jsem ho zas já. Povzdechl si a vešel do naší předsíně, kde si zul boty. Zavřela jsem dveře a taky se zula. Deštník jsme rozevřeli, aby oschnul.

„Dáš si něco? Čaj, kafe, voda, limonáda..." zeptala jsem se ho. „Tvůj oblíbený čaj." usmál se na mě a sedl si na gauč.
„Dobře, tak to tím pádem bude rooibos karamel." usmála jsem se zase já a postavila vodu na čaj. On chce můj oblíbený čaj? Na tom něco bude...

Sáčky čaje jsem dala do hrnků, modrého pro Noaha a žlutého pro mě. Zalila jsem je vodou a odnesla na stůl i s cukrem, lžičkami a talířkem se sušenkami.

„Děkuju." poděkoval mi a ujmul se jeho čaje, který si osladil dvěmi lžičky cukru. Sedla jsem si metr od něho.
To se mi snad zdá. Je to nejkrásnější sen, co se mi kdy mohl zdát. Nechci se probudit. Taky, že se neprobudím, protože já už vzhůru jsem. Jak je tohle možné? Metr ode mě sedí Noah Schnapp. Moje láska. Jenom metr ode mě. A co tu vlastně dělá? Pozvala jsem ho dál. A on? Vyprovodil mě. Stáli jsme spolu pod jedním deštníkem! Tohle se mi nezdá reálný. V našem domě, je On s velkým O. Splnil se mi můj sen. Ale tohle je už příliš, nezasloužím si to. Můj sen byl, ho aspoň jednou v životě vidět a obejmout ho, ale tohle? On je u mě doma? A šel dál? Líbím se mu? Kéž by. On je tak sladkeeeejjj...

„Nell. Nell!" mával mi rukou před obličejem Noah. Nejspíš viděl můj zamilovaný ksicht, nebo jsem se až moc zapřemýšlela. „A-ano?" zeptala jsem se ho koktavě.
„Jsi v pořádku?" zeptal se mě starostlivě. „Jasně, jen, jsem se tak trochu zapřemýšlela." pokrčila jsem rameny. „Trochu? Seděla jsi tak pět minut." zasmál se. „Cože!" vykřikla jsem tak, že to museli slyšet i sousedi.

„Už půjdu." oznámil mi Noah a zvedl se z gauče. Už? Byl tady tak patnáct minut. Ani jsme si nepovídali! „Dobře." řekla jsem a taky se zvedla z gauče. Doprovodila jsem ho ke dveřím, kde se obul. Pozorovala jsem ho a usmívala se. Stoupl si metr ode mě podíval se na mě. Znervózněla jsem. Začala jsem se pohupovat z paty na špičky. Dopředu, dozadu. Musela jsem to udělat. Chtěla jsem to udělat. Dlouze jsem se mu podívala do jeho nádherných zelených očí, naklonila se k němu a...

Omlouvám se, že Vás napínám. Pokusím se další kapitolu vydat co nejdřív :).