VZPOMÍNKY

34 | Příjezd

Noah a jeho matka Karine Schnapp ⬆️

Noah mi otevřel zadní dveře od auta a naložil kufr do kufru.
Sedla jsem si a připoutala se.

„Dobrý den." pozdravila jsem Noahovo mamku a Chloe.

„Ahoj, já jsem Chloe, Noahovo sestra." podala mi ruku usmívající se hnědovlasá dívka, která se až moc věrně podobala svému bratrovi.

„Nell. Nell Warwick. Těší mě." pokusila jsem se alespoň trošku přinutit mé koutky, aby se pozvedli v úsměv.

„Já jsem Noahovo matka. Karine, tykej mi." mrkla na mě mile vypadající dáma ve středních letech ze sedadla řidiče.

„Nell. Ráda Vás poznávám.“

„Také tě ráda poznávám, Noah o tobě doma pořád mluví. Nedokáže být v klidu ani pět minut. Jsem ráda, že jste spolu, Cam je s tebou šťastný.“
(pozn. autorky: Cam je zkrácenina Noahovo druhého jména Cameron)

„Mami!“ zděsil se Noah a pohlédl na mě.
Chtěla jsem se začít smát. Auto se rozjelo.
Dlouhá cesta začala.

„Já to mám stejně.“ nervózně jsem si poutáhla černý šátek.

„Co mám pustit, Nell?“ otočila se na mě krátce Karine.

„Imagine Dragons, prosím.“ nic jiného mě teď nenapadlo. Hudbu poslouchám tak různě, nemám přímo oblíbeného autora. I žánry mycham páté přes deváté. Žádný mi nevadí. Hudba je totiž i umění, a tomu já naslouchám. Hledám důvod vzniku, proč ho autor stvořil, co ho inspirovalo a motivovalo. Nahlížíme tak do duší mnoha lidí. Hudba, a celkově umění, řeknou o člověku, co je zač. Řekni mi co čteš, posloucháš, a já ti řeknu, jaký jsi doopravdy člověk. Staré přísloví.

„Tak dobře, máš to mít.“ usmála se. Autem se rozezněla písnička Enemy, vycházející z draze vypadajícího rádia.

Zavřela jsem oči a nechala vítr z otevřeného okénka, aby mi čechral vlasy. Bylo to příjemné osvěžení v horkých srpnových dnech. Jsem zvědavá, co mi osud do cesty života přivál. Snad ne další potíže a starosti. Už jsem si toho prožila dost. Za celé letošní prázdniny se mi změnil život. Nejkrásnější na tom je můj vztah s Noahem. Je hezké vypustit z úst slova Je to můj kluk, blízký přítel...

„Nell.“

„Nell?“

„Ano? Promiň, nějak jsem se zasnila.“ omluvila jsem se Chloe.

„V pořádku.“ chápavě se na mě usmála.
„Těšíš se na casting?“ zeptala se mě.

„Ano, alespoň se odreaguji od mých problémů. Ale také se bojím, co mě čeká. Vůbec nevím, do čeho jdu.“

„A co ty?“

„Já se na to těším už dva roky. Mám od toho velké očekávání. Snad nebudu zklamaná.“ povzdechla si.

„Přeju, ať se ti očekávání splní.“

„Děkuju, asi už vím, proč s tebou můj brácha je.“ koukla se na mě a Noaha.

...o několik hodin později...

„Taak, za chvíli jsme tady. Blížíme se k hlavní budově.“ oznámila nám Karin.

Vykoukla jsem z okna a sledovala míhající se budovy. Před námi se rýsovala obří černá budova s logem Netflixu a podnadpisem studios.

„Páni!“ nadšeně zavískala Chloe. „Jsem strašně moc nervozní.“ odepla si pás, a to jsme ještě nezastavili.

„Ségra, počkej až to uvidíš uvnitř.“ řekl vědoucně Noah.

Zaparkovali jsme, vyndali si kufry a vydali se vstříc obří budově plné odpovědí a napětí v atmosféře.
Uvnitř to bylo úžasné. Všude svítila barevná světla, převážně červená. Bylo to příjemné osvětlení, nic nesvítilo přímo do očí a nebylo jasné, přesvícené. Interiér byl luxusně zařízen. Vypadalo to jako z katalogu. Nádherou bych se kochala déle, ale prostor měl bohužel jednu větší chybičku. Bylo tu lidí jako v úle. Podle mého nepřímého odhadů tak tři stovky určitě.

„Držte se u mě. Půjdeme se zapsat. Měli by vám dát číslo pokoje a nějaké informace, co si pamatuji, ale možná něco změnili za tu řádku let. Naposledy jsem tu s Noahem byla jako jedenácti nebo dvanáctiletým klukem.“ houkla na nás Karin, ale moc dobře jsem ji přes veškerý šrumec neslyšela.

Ve frontě jsme stáli kolem třiceti minut. Už mě začínaly bolet nohy. Dala bych cokoli za gauč, nebo klidně u židli.

„Vaše jméno?“ zeptala se mě žena kolem třicítky u pultu se seznamem.

„Nella Warwick.“ řekla jsem jak nejvíc nahlas to šlo. Celé dvě minuty mě hledala v seznamu. Chápala jsem to, protože ten štos byl opravdu, opravdu velký.

„Jste zapsaná v části D. Tam vám dají ostatní informace.“

Poděkovala jsem a šla čekat na moji skupinku ven.

„Jsem v Céčku, co ty?“ vylekala mě před budovou Chloe.

„V části D, bohužel.“ nakrčila jsem nos a zvedla pravý koutek úst vzhůru.

„Škodaa. Ale budeme se potkávat, že? Návštěvy by neměli být zakázané.“ s nadějí v očích se zeptala.

„Ráda.“ vyměnili jsem si čísla a rozloučili se.

„Už teď mi chybíš.“ posteskla jsem si. Přištiskla jsem se k Noahovi, který mě objal svými dlaněmi. Utřel mi neposednou slzu, která se opovážila sklouznout mi po tváři a rozmazala řasenku.

„Miluju tě Nell. Jako nic jiného na tomhle nespravedlivém světě.“ zašeptal mi do ucha, až mi naskočila husí kůže a ozvali se motýlci v mém podbřišku. Tančili tam nelítostné tango. Vzala jsem Noahovo krásnou tvářičku s ještě dokonalejšíma zelenýma očima a vtiskla mu polibek. Prohloubil ho. Šel z něho cítit smutek a promítal se i do jeho oplaceného polibku. Složila jsem mou hlavu do jeho hrudi a nechala ho, ať mě hladí. Potřebovala jsem si tento okamžik zakódovat do mozku, abych ho mohla stále prožívat dokola, až po něm budu stesknout. Po jeho hlasu, objetí, rtech, šeptání sladkých nesmyslů do ucha...
V objetí jsme zůstali ještě dalších pět minut. Museli jsme se ale už pustit a vrhnout se s Chloe na náš sen.

Když odjeli, vydali jsme se prozkoumat budovu, abychom našli naše kempicí části. Šli jsem po různé barevných ukazatelích. Část C byla žlutá a část D modrá. Když jsem je konečně našli, rozloučili jsme se s tím, že si napíšeme a setkáme se. Chytla jsem za kliku a hluboce se nadechla a vydechla.

Je to tady.

Nová etapa mého života začíná...