Každý má v životě něco, s čím se musí poprat i slavní idolové. Život dvou Kpop idolů, kteří jsou rivalové už od střední školy. Je až k smíchu, jak jim osud motá nitky, tak aby se jeden druhého nemohli zbavit. Co je přiměje, začít spolupracovat a hl...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
"Kurva! Debile! Čum na cestu!" Musel jsem zařvat na kreténa, co očividně zaspal celou autoškolu, a nebo okolo ní jen prošel. Nechápu jak mohl dostat řidičský průkaz. Zřejmě se snažil víc pusou v klíně instruktora, než rukama na volantu.
Nenávidím dopravu, a už vůbec ne v dobu, kdy se tvoří dopraví špičky. To by ještě šlo, ale když se pak objeví týpeček, co si myslí, že vládne světu a neumí se rozhodnout jestli pojede rovně nebo zatočí doprava, jenomže nakonec se mu nelíbí ani jedna možnost, tak to střihne doleva. To bych pak nejraději vystoupil a omlátil mu hlavu o kapotu jeho naleštěného bavoráka. Obvykle nebývám takhle agresivní, ale dneska se sere co může.
Nemůžu se dočkat, až dojedu domů, hodím sebou na gauč a otevřu si víno. Nejsem žádný alkoholik, nechápejte mě špatně, ale dneska to nutně potřebuju.
Zapnu si rádio, vůbec nevím, proč jedu v tichosti, aspoň se zaměřím myšlenkami na mou vášeň. Tím myslím zpěv. Jenomže dneska si ze mě střílí už i v rádiu. Po spuštění mám chuť omlátit naopak svou hlavu o naleštěnou kapotu týpkova bavoráka.
Jen kdyby neodjel nadpozemskou rychlostí, s radostí bych ze svého miláčka vystoupil a tu hlavu si omlátit sám. Obratem jsem to rádio zase vypnul a zatnul pěsti do volantu.
To toho debila musím slyšet i v rádiu?? To nemůžou hrát něco, co se dá poslouchat bez stoupání krevního tlaku v mém těle?
Abychom si rozuměli. V rádiu zrovna hraje hit mého o dva roky mladšího enemy. Oba působíme ve stejném oboru a už od střední školy, se na mě přisál jak pijavice a doslova a do písmene mi pije krev.
Vše bylo v naprostém pořádku. Měl jsem celou školu pod palcem. Každý mi ležel u nohou. Jak už děvčata, tak i chlapci. Všechno se mi dařilo. Zkrátka jsem byl král. Do té doby, co jsem nenastoupil do třetího ročníku a nenastoupil ON. Jen co překročil práh školy, se karty obrátily a on mi solidně šlape na paty.
Teď si asi každý ťuká na čelo a říká si, jak se mohl prvák rovnat s třeťákem? I mně to přijde jako sci-fi, ale to neznáte Jeona Jungkooka. Samotného pána všech pekel a snad všeho špatného na světě. Dobře není to nadpřirozená bytost, ale to nemění nic na tom, že se Ďáblovi podobá. Ať už jeho hříšně sexy vzhledem, nebo jeho ďábelským charakterem.
Možná trochu přeháním, nikoho nikdy nezabil, nebo to není žádný mafián z dívčích příběhů. Možné je ale všechno že? Myslím, že ostatním život neničí, ale zato mě ho přímo kurví.
Nejenže mi sebral "vládu" ve škole, snažil se být vždycky ve všem lepší než já, začal dělat do hudby jako já, ale i jakoby se mi chtěl osud vysmát, moje starší sestra se vdala za jeho bratra.
Ne, že bych jí nepřál štěstí, jeho bratr Junghyun je báječný chlap, jeho mám rád, ale nemohla si vybrat někoho kdo není bratr mého enemy? Teď jsme rodina. Chápete to??
Po tom zjištění jsem se chtěl dobrovolně nechat vydědit. Odstřihnout se, neznat nikoho, změnit si jméno, původ, možná si dojít na plastickou operaci a odstěhovat se někam do divočiny.
Nakonec z mých plánů sešlo a já se rozhodl zanechat si aspoň nějakou hrdost a dělat, že je všechno v pořádku. Můj falešný úsměv mi nevěřila ani moje babička s patnácti dioptriemi. Zato Jungkook s toho měl prdel. Přímo královsky se baví. Nevím proč si vybral jako svého šaška zrovna mě. Nikdy jsem neznal důvod našeho soupeření, jenom vím, že se to nedá zastavit, že nám to přerůstá přes hlavu, a že mě to vytáčí do nebeských výšin.
Zrovna dneska, abyste pochopili mé psychické rozpoložení, jsem se dozvěděl, že můj nápad udělat charitativní akci měl ještě někdo jiný a hádat můžete třikrát, kdo to asi byl? A jestli jste si vzpomněli na mojí babičku s popelníky na očích, tak ta to rozhodně nebyla.
Jeon Junkook. Už jen to jméno mi leze krkem. Neříkal bych nic, kdyby se zaměřil na jinou organizaci, tak by to od něj bylo samozřejmě hezké, ale on se přisral přímo k MÉMU projektu. K MÉMU NÁPADU. Ptáte se jak toho mohl docílit? Jednoduše, oba jsme pod jinou agenturou, které spolu ale spolupracují a protože jsme vlastně "rodina", je to pro všechny na světě úplně nejlepší nápad. Ale aby se někdo zeptal mě? Toho, koho to napadlo, kdo to realizuje, kdo se s tím kurva sere, neee tak to nefunguje. Můj názor nikoho nezajímá. Pro všechny fanoušky bude super nás vidět pohromadě a samozřejmě to bude větší úspěch.
Jediná věc co mě na tom těší je, že se vybere aspoň víc peněz pro dobrou věc.
Z toho všeho přemýšlení jsem ani nevnímal, jak rychle mi cesta nakonec utekla a já už s radostí parkoval do své garáže.
Konečně klid, můžu se pořádně nadechnout a uvolnit. Nikde nevidím jeho obličej, ani neslyším jeho hlas. Prostě jen moje království, moje útočiště, můj domov.
Za dveřmi už se s radostí, že jsem doma kroutil můj miláček Yeontan. Pořídil jsem si ho, abych tady v tom velkým baráku nebyl sám. Navíc mu můžu říct cokoliv a on si mě vyslechne a občas mám pocit, že mě i chápe. Neznám lepšího společníka.
Po menší vycházce s Yeontanem a po večeři jsem si konečně lehl na gauč, pustil příjemnou hudbu z přehrávače a otevřel víno, na které jsem se těšil celý den.
Jen co jsem přiložil skleničku ke rtům. Můj mobilní telefon a dokonce i pevná linka se mohli zbláznit. Vzal jsem mobil, protože jsem ho měl blíž a ve sluchátku se ozval hysterický pláč. Slyšel jsem sotva polovinu z monologu mojí matky.
