It's time to grow up //Taekook//

5.

Taehyung

Už je to nějakou dobu co paní soudkyně odešla rozhodnout o našem osudu a mezitím všichni přítomní sedí v tichosti, jen občas někdo posmrkne. Stejně ví už od úplného začátku jak to dopadne, ale jen dělá drahoty. Pořád dokola se mi v hlavě opakují věty psané mojí sestrou a jejím manželem, jako zaseknutá kazeta. Znění toho dopisu mi v paměti utkvělo rychleji, než moje texty. Ten pocit co mi ta slova zanechávají uvnitř sebe, je nesnesitelný a už teď vím, že se ho jen tak nezbavím. Je to jako kdybych snědl padesát kilo kamenů a usadili se mi v oblasti hrudního koše.

Já od té doby ještě nebyl schopný zvednout hlavu, nechci, prostě nemůžu čelit tolika pohledům, které nebudou určitě jiné, než zklamané, možná až znechucené. Nevím ani jak se tváří protiva vedle mě. Ani to nechci vědět. Sám se cítím zhnusený sám sebou a taky Jungkookem. Mysleli jsme oba jen na vlastní dobro, a ani jednou mě nenapadlo se na to podívat pod jiným úhlem.

Z mého přemýšlení mě vytrhl příchod poroty a paní soudkyně. Všichni jsme vstali. Musel jsem se přidržovat stolu abych se nesložil na zem. Moje tělo se zdálo tak o sto kilo těžší. Kdybych nestál v soudní síni, nejspíš bych se sesunul bez ostychu na podlahu a už bych neměl sílu vstát. Musím vám říct, že ani už nevím v co doufám. Uvědomil jsem si, že tady nejde o mě, nebo o JK, ale o děti. Tak ať je to ta nejlepší varianta pro ně.

Já ať skončím třeba v pekle, za svou sobeckost. Každý by měl v životě být trochu sobecký, pojďme si říct, že jediný člověk, se kterým žijete celý život jste právě vy. A musíte být pro sebe ti nejdůležitější na světě, ale v určitých mezích, protože mohou nastat situace, kdy prostě nemůžete myslet jen na sebe. Protože lidé potřebují lásku, a společnost, k tomu jsme uzpůsobeni a jak jinak si máme tyto věci opatřit, než staráním se taky o druhé, o lidi, co chceme mít u sebe, na kterých nám záleží. Nikdy nevíte co se může přihodit, někoho ztratíte a nikdo nechce zůstat sám a jak vidíte mluvím z vlastní zkušenosti. Měl jsem být víc se svou sestrou, jedna cesta a je fuč. Už nikdy nespatřím její bezchybnou tvář, její okouzlující úsměv, který rozdávala každému, i nepříjemné babce, která bydlí hned vedle nich.

Byli to ty nejdelší vteřiny v mém životě, takhle nervózní nebývám ani před koncertem, ani před mým prvním jsem nebyl nervózní v takové míře. Ruce se mi klepali, div jsem nerozviklal i stůl, který mi byl v této chvíli obrovskou oporou, kapičky potu mi stékaly po zádech a po čele.

Odhodlal jsem se zvednout hlavu a podívat se vedle sebe. Můj pohled se okamžitě střetne s černovlasým démonem a pocítil jsem zrcadlení, viděl jsem v jeho očích úplně stejné pocity jako mám právě teď já, byl také zlomený. To ale nezměnilo nic na mém vztahu k němu. Já ani nevím jaký vztah mezi sebou máme. Nepřátelé? A teď nejspíš rodiče stejných dětí. Jak takový vztah vlastně nazvat, co on je pro mě, když oba máme stejné děti, ale vlastně ne spolu.

Pak už jsem pohled přesměroval zpět na mé ruce a snažil se zklidnit dech a své myšlenky, v hlavě jsem měl doslova bordel. Připadal jsem si jako sériový vrah, čekající na odsouzení k trestu smrti. Rozezněl se pevný a poutavý hlas, který patřil osobě, která měla v moci naše životy. Poslouchal jsem každičké její slovo a snažil se vše postupně vstřebávat.

"Soud rozhodl takto,
přítomní Kim Taehyung a Jeon Jungkook budou právoplatnými rodiči nezletilých dětí Jeon Ari a Jeon Baeho. Dále, budou žít všichni pohromadě v domě, který jim byl odkázán, budou uplatňovat všechna práva a vykonávat všechny povinnosti, jaké rodiče mají. Uzpůsobí své pracovní povinnosti s režimem nezletilých. Přesně podle přání jejich zesnulých sourozenců. Budou po dobu čtvrt roku pod dohledem sociálních pracovníků. Soudní rozhodnutí je platné od doby jeho zaznění.
Děkuji za pozornost."

Po ukončení jejího dech beroucího proslovu klepla dřevěným kladivem do podstavce na stole, zřejmě pro efekt a odešla. Nechala nás v soudní síni, přemýšlet. Nevím, jestli jsem se právě teď nedostal do pekla. Protože tohle bude přímo zkouška ohněm.

Nejsem si jistý, jestli je to pro děti ta nejlepší varianta. Vždyť my nejsme spolu schopní ani promluvit a máme spolu dokonce žít? V jednom domě! Já nemám slov.

Musel jsem se na něho podívat, chtěl jsem vidět jak to vidí on. Ale když jsme se otočil, byl pryč. Vlastně všichni už byli venku. Byl jsem v místnosti jen já a jeden strážník, který nejspíš čekal na to, až se vyprdelím z místnosti a jemu skončí pracovní doba a bude si konečně moci koupit oběd. Na chvíli jsem zapřemýšlel, jestli to není třeba nějaký omyl, jestli nemám z vyčerpání halucinace, a celý stání se mi jen zdálo, ale u východu na mě čekala má matka, která mě vyvedla z omylu a potvrdila mi, že se mi to jen nezdálo.

"Taehyungie, zlatíčko, vím, že to nebude lehké, ale já jsem si jistá, že to zvládnete. Budete skvělí rodiče."
Ach mami, jen kdybys věděla jak to s Jungkookem mám. Nikdo z rodiny nemá představu, jak moc se nesnášíme. Jen naši sourozenci to věděli, ale o tom taky pochybuji, když na nás připravili takovou boudu. Nejspíš nás teď z nebe pozorují s přímo královsky se baví nad jejich ďábelským plánem.

"Omlouvám se mami, je mi to tak líto." Musel jsem se omluvit.

"A co přesně miláčku?" Zeptala se tím nejjemnějším tónem hlasu a přivinula si mě do mateřského objetí. Zabořil jsem ji hlavu do krku a začal potichu plakat. Nasál jsem její lehkou vůni, kterou bych poznal všude na světě, takhle voněla jen moje maminka. Potřeboval jsem její podporu. Víc než cokoliv jiného.

"Za všechno, za ten soud, za to, že jsem tě zklamal, j-já.."

"To nic, pšššt, nezklamal jsi nás zlatíčko, jsme na tebe naopak pyšní. Chápeme tvoje obavy, ale moc dobře tě s tátou známe a víme, že to zvládneš. Na nic nebudeš sám. Máš Jungkooka, i když je mladší, pořád je to hodný a zodpovědný chlapec a co si budem je taky moc hezký."
Tu poslední větu mi do ucha zašeptala, s tím jsem musel souhlasit, řekl bych to ale tak, že je přímo hříšně krásný, to nemůžu popřít, ani kdybych chtěl, ale v hlavě má houby s octem.
"A v neposlední řadě jsme tady my, nikam neodcházíme, budeme vám se vším pomáhat. Jen co bude v našich silách."
Odsunula si mě od sebe na délku jejích paží a setřela mi slzy z tváří.
"Teď mě poslouchej, děti můžeš nechat ještě u nás, dej se do zítra trochu do pořádku a pak začnete nový život hmm?"

Přesně taková slova podpory jsem potřeboval slyšet. Obdivuji její optimismus. Před týdnem přišla o svoje prvorozené dítě, ale i když je vnitřně zničená, stále má dost síly na to, aby stála i při mě. Jen jsem jí to němě odkýval, co mi taky jiného zbývalo. Nemůžu nechat všechny starosti jen na ní. Musím se k tomu postavit jako chlap a vzít to tak, jak to je. 

Moje sestra ve mě věří a já ji nechci zklamat. Záleží mi na těch dětech. Navštěvoval jsem je často, už od narození Ari jsem si řekl, že udělám vše pro to, aby byli v bezpečí, nepočítal jsem s takovou variantou, ale osud zamíchal karty jinak a já jsem připravený vyložit karty na stůl a zvítězit.

Vždyť to nemůže být zas takový oříšek.