It's time to grow up //Taekook//

3.

Taehyung

Vína jsem místo plánované skleničky vypil tři, ale lahve, teda aspoň myslím že byly tři. Po telefonátu mé matky jsem to nezvládl, mobil mi spadl od ucha na mou mramorovou podlahu a rozpadl se stejně tak jako moje srdce, přímo jsem se složil. V takovém stavu jsme snad v životě nebyl. Celý život se snažím být silný, držet si od všeho a od všech určitý odstup, tak aby mě nic, nebo nikdo nemohl srazit na kolena. Bral bych to jako prohru. Už kvůli jednomu klíštěti, které se mě ne a ne pustit.

Teď jsem ale selhal, můj obličej ztratil všechny masky. Brečel jsem jak malá holka, zalykal se, nemohl jsem ani dýchat. Byla to přímo hysterie. Nic jsem nenaspal. Taky podle toho vypadám, sotva se udržím na nohou.

Proto zrovna teď sedím, s kocovinou jakou svět neviděl, s nateklým obličejem, usoplený a celý se klepu, u rodičů doma v jídelně u stolu společně s celou rodinou. Takhle vypadá zoufalství?

Neptejte se jak jsem se sem dostal, protože sám to nevím. Mám okno. Cítím se příšerně. Ještě mnohem víc, když cítím přítomnost i toho blba. Stojí ve dveřích a opírá se o futra. Na sobě má kapsáčové černé kalhoty, černé boty, černou mikinu a sluneční brýle. Nevím jak je možné, že jsem si v takovém stavu v jakém, se právě nacházím, zapamatoval jeho dnešní outfit, možná to bude tím, že podobné věci nosí skoro pořád.

"A co se přesně stalo?" Zeptala se plačtivě jedna z žen přítomných v místnosti. Nevím přesně která, sotva vnímám.
"Spadlo s nimi letadlo. Nevíme příčinu, zřejmě nějaká porucha, vše je v šetření. Prohledávají místo dopadu, máme informace jen o tom, že nikdo nepřežil." Odpověděl policista, co nám přijel přetlumočit bližší informace. Bylo to přesně jak z nějakého filmu. Stejně tvářící se strážníci, kteří se snaží být za všech okolností profesionální, že i když vám sdělují smutné zprávy, je to pro ně jakoby říkali, co měli včera k večeři.

"A víte na sto procent, že v tom letadle cestovala i moje sestra s jejím mužem?" Musel jsem se zeptat, zkrátka tomu nevěřím. Nevěřím, že tak laskavé lidi mohlo potkat, takové neštěstí. Vždyť měli celý život před sebou. Mají dvě malé děti sakra!

"Ano, je nám to líto, ale všechny cestující se nám povedlo identifikovat." Tak to je konec. Noční můra, prosím ať je to jen noční můra, chci se hned teď probudit, doma v posteli a být si jistý, že je znovu spatřím. 

Dál už jsem neměl sílu poslouchat. Nevím kdo vyprovodil muže zákona, ani nevím jak dlouho už takhle sedím a čumím do blba a nemyslím tím teď Jungkooka. Ani nevím jestli si moji rodinný příslušníci něco povídají nebo ne, ale když jsem zvedl hlavu všichni byli na stejném místě ve stejné poloze, každý zaseknutý ve svém vnitřním světě. Teď nejspíš hodně pochmurném světě.

"Co bude s Ari a Baem?" Vyhrknu ze sebe, co mě teď zajímá úplně nejvíc ze všeho. Jde o moji neteř a synovce, které naštěstí hlídala moje máma, když Eon Jin s Junghyunem letěli kvůli práci do Ameriky. A bohužel se jim cesta stala osudnou a už se nikdy nevrátí zpět.

Všichni stočili pohled na mou osobu, bývám rád středem pozornosti, ale tohle mi opravdu příjemné nebylo, ne dnes v této nedýchatelné atmosféře, ještě když všem do jednoho se odrážela v očích jen bolest.

"Taehyungie." Začala pomalu klidným hlasem moje máma, hned po tom co mě oslovila si dala pár vteřin pauzu, asi nevěděla jak pokračovat, hned mi napadlo, že taky určitě neví co s nimi bude. "Víš přece, že jsi jejich kmotr? A přeci nejsi tak hloupý abys nevěděl, co to znamená."

V tuto chvíli byste se ve mně krve nedořezali. Zamotala se mi hlava a začal jsem vystrašeně koukat kolem sebe. Jak mi to mohlo vypadnout, úplně se mi  to vypařilo z hlavy. Všiml jsem se zvláštního pohledu Jungkooka, který nejspíš zezelenal závistí, že si naši sourozenci vybrali mě, jako toho zodpovědnějšího. Jinak si ten pohled neumím vysvětlit. Sice je to pocta, ale já jsem nepočítal s tím, že nás opustí tak brzy, proto jsem na to kývl. Nikdo nepočítal s tím, že se to stane, proto nikomu nepřišlo divné, že jsem kmotr zrovna já, ale počkat...

"No, ale nemají mít děti ještě kmotru? Nevybrali navíc ještě někoho zodpovědnějšího, nějakou ženu? Já to přeci sám nezvládnu, nejde to udělat jinak? Já mám teď plno práce, rozjetou kariéru, nemohu mít ve dvaceti šesti letech dvě děti!"

"Ach Taehyungie, vždyť je přece druhý kmotr tady Jungkookie. To jsi opravdu celou dobu nevěděl koho vybrali jako druhého?"

Tak prosím vás, v tuhle chvíli jsem umíral, doslova. Zaskočila mi slina, a já se začal dusit. Všichni se ke mně rozběhli a snažili se ze mě asi vymlátit duši, protože jako záchrana to vůbec nevypadalo, kterou jsem po těch slovech nejspíš už dávno vypustil.

"Cože?? To si ze mě děláte kurva kozy ne??" Vykřikl jsem hned po tom co jsem popadl trochu dech. Ukázal jsem prstem na černovláska, který se stále nehnul od futer. "S ním, že mám vychovávat dvě děti?" Teď už jsem asi pochopil jeho zelený pohled, má na to asi stejný názor jako já, to je první věc ve které se shodneme.

Tak to ani za mák. Ani mě nehne. To nedám! Co jsem komu pro Boha udělal. Já si kurva měl vzít ty zasraný letáčky od lidiček, co občas zaklepou na dveře, nebo je potkáte ve městě s tím, že šíří svoji víru, nejčastěji na náměstí a začít v něco věřit.

"Proč pořád furt mlčíš, co se k tomu nechceš vyjádřit?" Musel jsem zaútočit i na mého protivníka. Nevěděl jsem čeho se chytnout tak jsem začal slovně kopat kolem sebe. On jen narazil jazykem o vnitřní stranu tváře, nevím co to bylo za gesto, ale vypadal při tom nebezpečně.

Nikdo se nesnažil mě zastavovat v projevování, všichni sklopili zrak a jen poslouchali moje zoufalé řeči. Každý chápal, do jaké situace jsme se to dostali. Teď teda hlavně já, jak má někdo tak nepřipravený, jako já s někým tak nesnesitelným, jako je Jungkook vychovávat děti?

"A co ti na to mám říct?" Poprvé za celou dobu promluvil a odstoupil kousek od futer dávajíc ruce podél těla.

"Já nevím, třeba proč si přistoupil na to být kmotrem?"

"Asi ze stejného důvodu jako ty sakra! Kdybych věděl, že ten druhý seš ty, nikdy bych na to nepřistoupil."

Tak na to už jsem neměl odpověď, sesbíral jsem se ze židle, ani netuším jak a zmizel na čerstvý vzduch. Tohle musím rozdýchat.

Zdravím,

tak tu máme smutnou zprávu, hned takhle ze začátku. Snad se nám to zlepší.

Přejí hezký den.