It's time to grow up //Taekook//

9.

Taehyung

"Nooo bubák." Svoji odpověď vyslovil spíš napůl pusy, sotva jsem mu rozumněl, ale tak nějak jsem jeho odpověď tušil.

Na obrázku byli dveře a v nich stála postava celá v černém. Dokonce i obličej měla vybarvený černou pastelkou, že ani nebylo poznat, kde má jakou část, ale klobouk vystihl mistrovsky, myslím, že tu máme budoucího módního návrháře.

Věděl jsem, koho nakreslil, nejsem blbý a dal jsem si dnešní události dohromady. Znepokojovalo mě to, protože by měl kreslit kytičky a autíčka, nebo stromečky a sluníčka, prostě používat pestré barvičky a vidět svět barevně, jak jsem se o tom už zmiňoval, je vidno, že u něho jsem se trochu sekl, ne bubáka a ještě když tím bubákem vyobrazuje Jungkooka.

Strach je v menší míře zdraví, přeci jen každý na světě má z něčeho strach, ale v jiné míře a z rozdílných důvodů. Jak by to asi vypadalo, kdyby v nás strach vůbec nebyl. Ale když je strachu moc, narušuje to naše psychické zdraví a společně s traumatizujícím zážitkem,  je to mocná síla, která z nás dokáže udělat úplně jiného člověka.

Jedna moje malá část, ta víc škodolibá, se Jungkookovi vysmívala. Aspoň to malinko poškádlí jeho sebevědomí a dokonalost, kterou se tak rád chvástá. Jenomže on je taky teď jejich rodič a bude s nimi pravděpodobně trávit hodně času a Baeho pohled na něj, nebude dělat dobrotu.

"Broučku, ale to nebyl bubák, to byl Jungkookie, on není zlý, on tě má rád a určitě by ti neublížil." Musel jsem jít do dřepu a chytil ho za ručičku. Jeho pohled směřoval na podlahu a jen trochu špulil rty. Vypadal roztomile a bylo vidět, že přemýšlí nad mými slovy.

Po zbytek dne jsem se k tomuto tématu už nevracel. Bylo to pro Baeho nepříjemné a Jungkooka jsem záměrně ignoroval. Snažil se navázat nějaký kontakt s dětmi, ale Bae vyhledával především moji přítomnost. Nevadilo mi to, já byl spíš rád, že jsem nemusel zůstávat sám se svými myšlenkami a Ari nevytáhla paty ze svého pokoje, dokonce i večeři jsem ji musel odnést, jinak by si pro jídlo ani nedošla. Poděkovala mi a aspoň se na mě trochu usmála, ale od našeho vřelého pozdravu to nebylo nic, neměla potřebu se mnou nějak víc komunikovat, nebo být v mojí blízkosti a to ani v Jungkookovo,  ale u něho se není čemu divit. Oba jsme jí dali prostor, přesně jak řekla moje matka. Nechci na ně tlačit. Zažili něco, co takhle malé děti nemají zažívat, přišli o rodiče a je pochopitelné, že se s tím potřebují vyrovnat a každý po svém.

Ani nevím co  JK celou tu dobu dělal, naposledy, když jsem ho zahlédl, prohlížel si rodinné album, které patřilo našim sourozencům a mělo své místo v malé knihovničce v obývacím pokoji. Vnitřně jsem ho obdivoval, za to, že měl sílu se na to koukat. Já bych to teď nedokázal. Byli to sice šťastné vzpomínky na jejich život a zachycené momentky dětí, které se budou nesmírně hodit, až si najdou své partnery a já jim to s radostí ukážu, ale bylo ještě brzy na to abych na to bez vnitřního umírání mohl koukat.

Zarazil jsem sám sebe, nad tím, jak už myslím do budoucna, a že jsem automaticky, zahrnul do jejich života sebe. Dával jsem od toho prakticky ruce pryč, nezasloužím si být jejich součástí, a budu plně respektovat, až vyrostou, když si vyberou žít bez mé přítomnosti, protože nic jiného si nezasloužím.

Zvládl jsem se o děti postarat, vykoupat je, uložil do postele a dokonce jim přečetl pohádku na dobrou noc. Chtěli spát spolu v jedné posteli u Ari v pokojíčku, neviděl jsem v tom problém, postele měli oba velké, že bych se tam vešel s nimi i já. Chtěl jsem jim nabídnout, aby spali se mnou, ale přišlo mi, že jim musím nechat nějaký prostor.