It's time to grow up //Taekook//

35.

Přijdu si jak matka s pubertálním synem. Mohl jsem počítat s tím, že dospělé chování mu moc dlouho nevydrží. Měl jsem se s Jiminem vsadit. Ten mimo jiné stále někde lítá, po dobu jeho návštěvy zde ani nebyl a včera mi jen napsal, že musel na pár dní zase zpět do práce, nemám mu to za zlé, ale tvrdil, že přijel, aby mi byl oporou a většinu času byl někde v trapu a když už byl se mnou, dočkal jsem se jen popichování. Tudíž jsem doma úplně sám, posranej strachy, protože nevím kam Jungkook zmizel. Přiznal jsem si, že se o něho starám daleko víc. Ne jen z praktických důvodů, abych nezůstal na děti sám, ale kvůli tomu, že mi na něm opravdu záleží. Neříkám, že prodrat se k tomuto výsledku bylo jednoduché, protože v mé hlavě je to stále jak na bitevním poli, ale teď jsem si jistý. 

Chtěl jsem jet hned za ním, ale protože nemám potřebu v naší situaci porušovat zákony, nemohl jsem jet na červenou a ztratil jsem ho na další křižovatce. Nemělo tedy smysl prohledávat celé město a hrát si na Rychle s zběsile, tak jsem raději odjel domů, kde samozřejmě ještě není. Nezvedá mi mobil a nereaguje na zprávy. Jako bych čekal, že by to mohlo být i jinak. Můžu počítat s tím, že až bude zase v klidu, vyslechnu si narážky na to, že jsem zase jako stíhačka. Já si ale nemohu pomoct. Nemůžu jen sedět a nic nedělat. 

Přemýšlel jsem, co způsobuje jeho chování a dal bych ruku do ohně za to, že to přijde vždycky, když se řeší naši sourozenci. Odešel dřív u soudu a pak po něm nebylo ani stopy. Po druhé zmizel, když si prohlížel album plné jejich fotek se šťastnými vzpomínky a dnes se rozhodl znovu utéct po tom, co slyšel rozhovor jeho rodičů se sociálním pracovníkem. Všechno mi to postupně začalo zapadat. Jejich odchod nezvládal. Což bylo pochopitelné, také jsem stále zdrcený. Bolest z jejich ztráty nikdy nezmizí. Rána na srdci se nikdy nezahojí, protože jsem ztratil kousek sebe. Mojí sestru, mojí krev společně s dobrým kamarádem. 

Jen vím, že stávkování je zpět nevrátí. Nic je zpět nevrátí a nemůžu se celý život jen trápit. Oni by to tak nechtěli, navíc už se nestarám jen o sebe, ale mám zodpovědnost i za dvě úžasné děti, o které musí být postaráno, tak jak si jejich rodiče přáli. Vím, že stejnou zodpovědnost nese i Jungkook a jsem si jistý, že je miluje stejně tak jako já. Proto v tom musí být i něco víc. Nikdy mi nepřišlo, že by si s jeho bratrem byli natolik blízcí, ale do hlavy mu nevidím a moje dojmy nemusí znamenat vůbec nic. 

Rozhodl jsem se zavolat Jinovi, jiná možnost mě nenapadá. I když vím, že rozpoutám válku na zemi, musím se ujistit, jestli o něm něco neví. Naposledy byl také u něho. 

"Tae? Děje se něco?" Jinou reakci jsem ani v tuhle hodinu nečekal, ale napovídalo mi to, že Jungkook u něho není, protože by věděl hned proč volám. Jen jsem nechtěl ztrácet naději, že přeci jen je u něho doma v bezpečí a ne někde venku, sám a rozrušený. Bože, měl bych přestat až moc přemýšlet.

"Jine, omlouvám se, že otravuji takhle pozdě, ale chtěl jsem se zeptat, jestli u tebe není Jungkook?" Slyšel jsem hlasité oddechnutí. 

"Není, co ten magor zase provedl?" 

"Nic neprovedl, jen zase zmizel. Rozrušený, neřekl ani slovo, určitě bude v pořádku, jen jsem chtěl ujištění." Vysvětlil jsem.

"Počkej až se mi dostane pod ruku, já už nevím. Je horší jak dítě přísahám Bohu, že ho jednou proplesknu, jestli už si mezitím zase nenabil hubu sám o obrubník!" Jeho monolog probíhal ještě nějakou dobu, použili všechny možné i nemožné nadávky a nasliboval, co všechno mu provede, až se ukáže. To nebude válka, to bude konec světa. Věděl jsem, že to nebude dobrý nápad volat zrovna Jinovi, ale je to taky jediný člověk, kde by se mohl ukázat. Jeho rodiče nemám ani v plánu otravovat, nedávno ztratili jedno dítě, teď ještě aby se strachovali o to druhé.