It's time to grow up //Taekook//

16.

Taehyung

Právě začínalo moje nejoblíbenější roční období, podzim. Nemám rád moc velká vedra a ani opačný extrém zimu, teď jsem si ale přál, aby bylo takové vedro, které vás nutí ze sebe strhat všechno oblečení. 

Stál jsem u francouzského okna v obývacím pokoji, které vedlo do zahrady se záměrem sledovat krásně zbarvené stromy, a vycházející slunce, které dodávalo barevným listům mnoho odstínů navíc. Předmět mého zájmu se změnil hned, jak mé zrakové vnímání objevilo mladšího černovláska, který zřejmě praktikoval ranní rozcvičku. Jeho upnuté černé triko zvýrazňovalo jeho svalstvo a každé napnutí a uvolnění během pohybu, to jsem zalitoval, že není letní období a nejsou tropické teploty natolik, aby mohl ten černý dlouhý rukáv sundat a ukázat tak světu umělecké dílo, které se nachází pod ním.

Pohledem jsem skenoval každičký jeho pohyb, jak se mu kapičky potu posouvaly pomalu z hlavy přes krk, až se zastavily a vsákly se do látky propoceného trika. 

Zakuckal jsem se ranní kávou, když se jeho prsty na rukách dotkly špiček bot a on tak nestydatě zvýraznil výstavní, vypracovaný zadek v lehkých černých teplácích. Raději jsem se už nepokoušel přikládat si šálek k ústům, protože mi hrozilo při nejlepším popálení a při nejhorším utopení.

"Heh.." Ozvalo se přímo za mými zády něco mezi uchechtnutím a zmateným citoslovcem. Pro dnešek jsem se rozhodnul kávu nadobro odložit, protože z toho náhlého zvuku jsem se vylekal a v hrníčku mi zbyla sotva půlka, zbytek se objevil na podlaze.

"Bože, Jimine, jsi snad duch?" Rád bych znal jeho tajemství v tom, jak se perfektně plížit. Má teorie je, že to bude jeho drobností. 

"Nejspíš jo, protože se tváříš, jako bys jednoho viděl, ale spíš bych se vrátil k tomu, jak ses díval před chvílí, měl by sis utřít tu slinu." 

"Já neslintám." Bránil jsem se.

"Ne? Doslova jsi koukal jak bulldog na kus masa. Úchyle!" Přesvědčoval mě.

"Tak to ti pěkně děkuji, jestli vypadám jak bulldog, tak bych se asi měl přidat k němu a začít cvičit." Věděl jsem, že to tak nemyslí.

"Nebo se já přidám k tobě a můžeme slintat spolu. Proč si mě nezavolal dřív? Lakomče, takové potěšení si nechávat jen pro sebe." Kroutil přehnaně hlavou, zatímco já šel do místnosti s potřebami na úklid, abych mohl najít hadr a utřít louži na podlaze, protože jsem nechtěl, aby po ní děti nebo nešikovný Jimin uklouzli. U Jungkooka by mi to bylo jedno, to bych se zasmál a možná bych mu k pádu na tvrdou podlahu drobet dopomohl.

Včera večer jsem k tomu neměl daleko. Po kontrole sociálním úřadem jsme nezůstali u jedné hádky. Štěstí bylo, že Jin byl ochotný s pomocí přestěhovat Jungkooka, takže se pak nakonec rozhodl ještě uvařit večeři a ta všem doslova zacpala huby.

Po rozdělení pokojů jsem společně s Jiminem, který se rozhodl spát u mě v ložnici, uspali děti a Jungkook byl vyhnán do pokoje pro hosty. Měl s tím problém, protože já mám prostornější místnost i postel, ale po mém argumentu, že já tu byl první už raději nic nenamítal a s třísknutím dveří, napučený jako pubertální hovado zalezl dovnitř. Byli jsme na něj dva, protože Jin hned po večeři s omluvou, že musí uspokojit potřeby svého nastávajícího odešel. Ovšem uraženost Kookovi dlouho nevydržela a tak po hodině jsem ho slyšel odcházet, snažil se být potichu, aby nikoho nevzbudil a vrátil se domů až nad raném.

Slyšel jsem to, protože od smrti mé sestry nemohu spát. Mělo by mi být jedno, co si dělá venku po nocích, taky je, ale stejně ve mně je zavrtaný maličkatý červíček strachu o jeho osobu. Nevím z jakého důvodu, nejspíš proto, že kdyby se mu něco přihodilo, zůstal bych na všechno sám.