Každý má v životě něco, s čím se musí poprat i slavní idolové. Život dvou Kpop idolů, kteří jsou rivalové už od střední školy. Je až k smíchu, jak jim osud motá nitky, tak aby se jeden druhého nemohli zbavit. Co je přiměje, začít spolupracovat a hl...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
"Nepotřebuješ něco? Nemáš žízeň, co hlava?" Jungkook sypal jednu otázku za druhou a většinu své pozornosti upínal na mě, místo toho, aby se soustředil na řízení auta a na vozovku před sebou. Nevím k čemu mu celá starost byla, když nás tímhle způsobem za chvíli stejně zabije. Nechtěl jsem s ním jet, ale donutil mě, byl připravený, mě odnést v náručí, kdyby to bylo nutné, ale takhle hluboko bych neklesl, tak jsem se rozhodl nastoupit dobrovolně, sice jsem u toho vypadal jak mučedník, ale ani to mi nepomohlo.
"Jsem v pohodě. Můžu si za to sám, to já jsem nedával pozor. Nemusíš předstírat starost, nedávám ti to za vinu." Neměl jsem na nic náladu. Sralo mě, že jsem se nechal ovlivnit jeho přítomností až tolik, že jsem si rozbil hubu přímo před ním a srala mě jeho až přehnaná starostlivost. Dříve by se mi vysmál, hned po tom, co by mi tu nohu schválně nastavil. Nechápu co tím sleduje. Zkontroloval jsem jeho výraz, který značně po mých slovech, poklesl.
"To si o mě myslíš, že to předstírám?" Říkal to tak zklamaně, že jsem se na malinkou setinku cítil provinile, za má slova. Neodpověděl jsem. Nevěděl jsem co. Zkrátka jsem nepobíral jeho obrat v chování. Nemohl se mi divit, že jsem mu nevěřil, když se mě nechtěl ani dotknout a zkrátka mi celý život jen škodil. Ani jednou jsem z jeho strany nezaregistroval starost, nebo nějaký zájem, mimo provokace, až do dneška.
Celou cestu jsem koukal ven z okýnka. Motala se mi hlava a prsty na ruce jsem měl oteklé a začínaly se zabarvovat do modré barvy. Tušil jsem, že budou zlomené. Zvedal se mi žaludek, jak pořád ze stresu, z čokolády a ta rána do hlavy tomu nejspíš taky nepomohla. Do toho všeho Jungkookova přítomnost a vůně jeho auta, která z většiny byla složená z jeho parfému, který byl mimochodem neodolatelný, zkrátka moc vjemů, které mé smysly nestíhaly vnímat a já se cítil bezmocný a úplně vyčerpaný.
Jungkook už nic neříkal, ale často otáčel hlavu mým směrem, což se nedalo přehlížet a párkrát jsem dokonce zaregistroval, jak se nadechuje ke slovu, ale nikdy z něj nic než povzdechnutí nevyšlo.
Po příjezdu na nemocniční parkoviště, mi běžel otevřít dveře. Zvládnul bych to sám, ale už jsem nechtěl zbytečně přikládat dřevo do ohně, tak jsem všechny poznámky spolykal a nechal jsem ho, aby pokračoval ve svém džentlmenství.
Celou dobu mě poslušně následoval jako pejsek, to ani Tannie není takhle poslušný. Naštěstí do ordinace mě nechal jít samotného, i když už se zvedal, v úmyslu mě doprovázet i tam, ale po napomenutí doktora, uposlechl a zůstal raději sedět na plastových sedačkách v čekárně.
Podstoupil jsem všechna potřebná vyšetření a dopadlo to přesně tak jak jsem očekával.
"Tak co? Jak jsi na tom, budeš v pořádku?" Vyskočil ze židličky Kook, jakmile jsem vylezl ze dveří ordinace. Musel jsem nahodit vážný výraz a snažit se nerozesmát z toho, jak kontroloval můj stav. Jeho oči doslova pracovaly jako skener a nevynechal jediné místečko na mém těle.
