It's time to grow up //Taekook//

11.

Taehyung

 "Ahh. Auu. Sakra." Snažil jsem se vylézt z pod jídelního stolu, protože lepší pikolu Bae vymyslet nemohl. Myslím, že se mi tím chtěl maličko pomstít, za to, že mě musel nějakou dobu přemlouvat, abych šel hrát. Já měl spoustu připravených argumentů, proč právě nemůžu, ale bylo mi to prd platný. Hádku s dítětem nemůžete vyhrát, dokud mu nepohrozíte, na to já ale nemám srdce.

Na hlavě budu mít bouli, po tom co jsem okusil jeho tvrdost. Kdyby to aspoň byl stůl levnější kategorie, který by se rozpadl jen co se o něj opřete a ne takový masivní kus dřeva, který by vydržel i opravdu žhavý, nespoutaný sex. "Už jdu!" Oznámil jsem začátek svého hledání schovaných dětí a vytvořil tak jejich vnitřní napětí. Asi to vezmu kolem ledničky a přiložím si mraženou zeleninu na hlavu, naštěstí jsem byl tak chytrý a jeden pytlík jsem koupil.

Potěšilo mě, že se k nám přidala i Ari. Je hezké vidět, že se jejich tvářičky mění k lepšímu a tím tvoří úsměv i ostatním. Oba jsou ve hře na schovávanou opravdu dobří, že jejich hledání mi zabere víc než by mělo a to se snažím, opravdu. Stihli jsme dvě hry a dávají mi silně na prdel. Napadlo mě si sednout na gauč a jen dělat, že je hledám, aspoň bych měl chvilku klid, ale cítil bych se potom provinile, a tak se cítím už dost.

Takže jsem chodil poblíž pikoly, tak abych stihl zaznamenat nějaký pohyb. Znám to pořekadlo, "Od pikoly dále, budeš hledat stále!", ale nebral jsem na to zřetel, bylo mi víc než jasné, že hledat budu tak i tak, protože děti z nějakého nepochopitelné důvodu upřednostňují schovávat se namísto hledat. Odvážil jsem se dojít do obývacího pokoje. "Kdepak asi jsou?" Mluvil jsem schválně nahlas, tak abych jim dokázal, že je opravdu hledám a zvýšil tak dávku adrenalinu ve jejich krvi.

"Neříkej, že už jsi je stihl ztratit." Ozval se výsměšný hlas z křesla. "Jak dlouho tu jsi?" Vylekal mě. Nechápu jak se dokáže takhle záhadně objevovat a zase mizet. Bae nebyl daleko od pravdy, Jungkook bude skutečný bubák.

"Dost dlouho na to, abych zjistil, že v hledání jsi naprosto levej." Dal jsem si ruce v bok abych působil víc vážněji, to s pytlíkem mraženého hrášku stejně moc nešlo.

 "Zato ty jsi ve hře na schovávanou naprostý mistr." Mluvil jsem naprosto vyrovnaně, v té větě nebyla ani špetka ironie, protože jsem to myslel opravdu vážně. Mrknul jsem na něj a otočil jsem se, že půjdu vrátit zeleninu na své místo a hledat jinam, protože už jsem chtěl zase začít s kázáním. Nepřijde mi normální, se jen tak vypařit a pak se zase jen tak objevit. Nechtěl jsem mu ale udělat tu radost a začít na něho štěkat a tím pádem by zase vyhrál. Musel jsem se držet zuby, nehty.

"Jak to myslíš?" Moje poznámka ho zvedla z velkého koženého křesla, které ladilo s pohovkou.

"Tak jak to říkám. Schováváš se. Možná to bude tím, že o tvojí přítomnost nikdo nestojí, tak tě ani nikdo nehledá." Zauvažoval jsem. Bae z něho má strach, Ari nejeví zájem a já se ho taky nesnažil kontaktovat, stejně by mi neodpověděl.

"Au, nebudu lhát to se mě dotklo, ale nic nevíš, tak to ani nemůžeš chápat."

"To, ale není moje chyba, nejsi povinen mi oznamovat každý tvůj krok, ale máme děti a ty ani nejsi schopný otevřít pusu a jen zbaběle utíkáš." To byl asi náš nejdelší rozhovor vůbec. Celou dobu mi byl v patách.

"Ty mně něco říkáš o utíkání. Byl jsem tady první den, abychom si promluvili. To ty jsi mě záměrně ignoroval." Až do teď jsme na sebe mluvili relativně v klidu, teď už rozhazoval rukama a zvýšil dost patrně hlas. Já mu na tohle neměl co říct, sklaplo mi. Měl naprostou pravdu. To já jsem se mu vyhýbal jako čert kříže.

"Máš pravdu, ale to neznamená, že se mi máš začít vyhýbat taky." Po mých slovech jsem vrátil zeleninu na své místo. Čekal jsem na jeho odpověď, která stále nepřicházela. Byl jsem rozhodnutý zkontrolovat situaci a otočil jsem se do prostoru kuchyně. Svojí chybu jsem si uvědomil vzápětí, kdy mi chladivý povrch ledničky vysílal chvění do celého těla.

Byl tak blízko. Jeho ruce kolem mé hlavy. Naše nosy se téměř dotýkali a naše dechy se odráželi od rtů toho druhého. Zamrzl jsem a nebylo to způsobené chladícím přístrojem, na který jsem byl namáčknutý.

"Ne? Já myslel, že přesně o to ti jde celou dobu." Trhaně jsem se nadechl. On očima bloudil po celém mém obličeji, až se zastavil na mých očích. Takhle blízko jsme si nikdy nebyli. Na obličeji vytvořil pokřivený úsměv. Myslel si, že jsem tuhle bitvu prohrál, že má na vrh, ale to nevěděl, že mám schovaný triumf v rukávu.

Chytil jsem ho za vypracovaná ramena, jen při pohledu na něj jsem věděl, že bude mít dost svalové hmoty, ale díky hmatu to byl nepopsatelný zážitek. Nikdy jsem neměl možnost osahat si takový materiál. Všichni moji milenci byli drobní, nějakým způsobem mě přitahoval takový typ kluků, byl jsem raději v dominantnější pozici, proto se mi pochopitelně nelíbila ta, ve které jsem se nacházel. Po mém dotyku znejistěl, protože jsme se předtím nikdy nedotkli. Toho jsem využil a rychlým ladným pohybem si s ním vyměnil místo.

Teď jsem byl já, ten kdo má celou situaci pod kontrolou. Vědomě jsem si olízl své rty při pohledu na ty jeho, měl je mírně pootevřené. Neměl jsem v plánu ho políbit, ale znervóznit ho. To se mi naštěstí povedlo, měl mírně vykulený pohled a zaznamenal jsem i jeho zrychlený dech. Nečekal to. Ani nemohl. Nezná mě. "Když to celou dobu víš, je zajímavé, že ses mi začal vyhýbat až s příchodem povinností." Mluvil jsem polohlasem a pomalu tak, abych dal důraz na každé mé slovo.
"A pro příště, já jsem ten kdo má nad někým kontrolu, takže nečekej, že se ti přizpůsobím zajíčku."

Byl to tak hřejivý pocit být konečně vítěz. Vidět jeho udivený výraz a připravit ho o slova. Nejsem člověk, který sklopí uši a ocas a schová se do kouta a doufám, že má slova mu to dala dostatečně najevo.

"Jejda! Pardon." Ozval se něžný hlas mého nejlepšího kamaráda. Okamžitě jsem od něho odskočil a vydal se směrem za Jiminem. Jungkook zůstal nehybně stát na místě.

"Jimine, nečekal jsem tě takhle brzy." Je to pravda, nemyslel jsem si, že to vezme takhle hopem a zjeví se tady tři hodiny po tom co jsme si volali.

"To vidím." Poukázal na muže stále stojícího v blízkosti lednice. "Mám tady ty boty, můžu mu tu prdel nakopat, nebo ji ještě budeš potřebovat? Klidně vás ještě nechám o samotě." Dal ruce vzhůru, v obraném gestu, naznačujíc tak ústup a významně zahýbal obočím.