It's time to grow up //Taekook//

14.

Jungkook

"Neee pjosíím neee!"
Celá místnost nesla hlásek tříletého chlapečka. Nikdo z přítomných nevěřil vlastním uším ani já ne. Ari si dokonce uši musela zakrýt, protože to její malá ouška nezvládala. Bae neplakal, on přímo hystericky řval. Vztekal se. Po zarudlých tvářích mu stékali slzy jako hrachy. Nosánek roztomile krčil, ale nikdo se nad tím nedokázal rozplývat, protože veškerou pozornost zaměřovali na vymýšlení plánu, jak toho nezbedníka uklidnit. Už jsem zvažoval i zalepení úst lepící páskou, ale to by mě mohli zavřít za týrání dětí, zvlášť když jsem byl pod dohledem jeho učitele ve školce, navíc by to asi nepřispělo k jeho strachu ke mně.

Po sezení u Namjoona jsem se ani nestihl rozkoukat a Tae zmizel z kanceláře. Později mi od něho přišla zpráva, že mám vyzvednout děti ve školce, že musí něco naléhavého zařídit. Nemohl jsem říct ne, protože to bral jako hotovou věc. Neptal se, prostě mi to oznámil. Proto jsem se dostal do téhle ošemetné situace a nevím jak z ní mám vybruslit.

S Namjoonem jsem prohodil ještě pár slov. Chtěl vysvětlení. Chápal jsem to, tak jsem mu slíbil, že se někdy stavím u nich doma a vše mu vysvětlím. Počítal jsem s tím, že stejně všechno ví od Jina, protože když se s něčím svěříte kamarádovi, který má svojí drahou polovičku je víc jak stoprocentní, že to vyslepičí i jemu. Takhle jsem ale poznal, že Jinovi mohu bezmezně důvěřovat. Nikomu nic neřekl, dokonce ani svému nejbližšímu a nechal si vše pro sebe. Zahřálo mě to u srdce.

Namjoon nám poradil, že se máme snažit hledat na tom druhém dobré vlastnosti a pomáhat si. Jestli budeme potřebovat poradit, je nám k dispozici, ale jinak na nás nemůže praktikovat jeho poradenství a už vůbec ne terapie, když netvoříme pár.
Radou "musíte si pomáhat" se Tae začal řídit až příliš rychle, protože teď jsem ve školce místo něj já.

Nevím si rady. Už se cítím být zoufalý. Snažíme se přesvědčit Baeho, aby se mnou jel domů. Nic nepomáhá, ani slíbené sladkosti. Stojí si za tím, že jsem bubák a nikdo ho nedokáže přesvědčit, že tomu tak není. Ani Ari, která má neutrální postoj jeho přesvědčení neovlivňuje. Učitel, který nejspíš nechápe vážnost situace, protože se stále mile usmívá a ani na něm nejsou vidět známky podráždění, musí být velmi pozitivně naladěný člověk, protože já bych si na jeho místě už trhal vlasy.

Potřeboval jsem pomoct. Taehyunga volat nemohu, to by moje hrdost nesnesla a sám to určitě nezvládnu.

"Já se opravdu moc omlouvám, nebylo v plánu vás tady zdržovat." Cítil jsem se zahanbeně. Omlouval jsem se panu učiteli, který ale vypadal, že mu to vůbec nevadí. Zavolal jsem Jinovi.

"Ano Kookie?" Nečekané, poprvé v historii mi to zvedl napoprvé, většinou nepomáhá ani SOS zpráva.

"Jine, potřebuju tě."

"To je sice hezký Kookie, ale já mám snoubence, takže ti s tvojí potřebou nemohu pomoci, musíš si vystačit sám, nebo si najít jinou oběť."

"Jine na vtípky není čas, musíš přijet!"

"Já jsem zaneprázdněn."

"A čím, nakupováním? Jine, je to důležité."

"Ne pracuju, taky je to důležité."

"Jine, od kdy pracuješ jako prodavač? To pípání jde slyšet, nejsem hluchý na tohle ti neskočím, takže si přestaň vymýšlet a okamžitě mě vyzvedni ve školce, mám tu problém."

"Co děláš ve školce Kookie? Od kdy je z tebe pedofil, promiň, ale takhle se k tobě hlásit nebudu. Tenhle problém si vyřeš sám."

"Co to meleš? Jsi normální? Okamžitě nasedni do auta a ať seš u školky co nejdříve, jsi můj jedinej kamarád a nenecháš mě v tom!"  Už jsem ztrácel trpělivost.