Každý má v životě něco, s čím se musí poprat i slavní idolové. Život dvou Kpop idolů, kteří jsou rivalové už od střední školy. Je až k smíchu, jak jim osud motá nitky, tak aby se jeden druhého nemohli zbavit. Co je přiměje, začít spolupracovat a hl...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Seděl jsem ve studiu, přesněji v tanečním sálu, obklopen zrcadlovou stěnou. Nelíbilo se mi, že kamkoliv se podíváte, vidíte nejen sebe, ale později i ostatní a nejhorší na tom je, že ostatní vidí vás. Byl jsem plně připraven, oblečen v pohodlných šedých teplácích a černém tričku. Byl jsem nervózní a byl jsem tu samozřejmě dřív. Neuměl jsem si vysvětlit proč, ale ten nepříjemný pocit, který vám zmáčkne celý žaludek do silné křeče a roznese tak nehezké mravenčení do celého těla, se objevil tak náhle, už brzy ráno, co jsem otevřel oči.
Nevím jestli to bylo protože neumím dobře tančit, nebo kvůli černovláskovi, se kterým mám spolupracovat. Přikláněl jsem se k první možnosti, ale stejně jsem byl na pochybách. Je nejspíš překvapivé, že v něčem tak důležitém pro kpop hvězdu, jako je tanec, nevynikám. Jenomže, zkrátka jsem tolik talentu na pohyb nepodědil. Tady se stala nejspíš chyba u mě, protože oba rodiče jsou pohybově nadaní. Nebyl to takový problém, protože má tvorba je více zaměřená na pomalé písničky, kde tanec není potřeba a když se k nějaké hodil, měl jsem tým tanečníků, kteří dokázali vytvořit skvělou show a tím vše vynahradili.
Teď jsem byl v koncích. Tady to za mě nikdo nezatančí a já si akorát uříznu pořádnou ostudu a Jungkook se bude nejspíš skvěle bavit. Jungkook byl v tanci bravurní. Musím se přiznat, že už jsem jeho tvorbu začal sledovat a kupodivu mi jeho hlas už nebyl tak protivný. S dětmi jsme ho poslouchali cestou do školky, bral jsem to jako možnost, Baemu ukázat, že není bubák, protože bubák by nezpíval tak krásné písničky, ale stále mi to moc nevěří.
S nervozitou jsem se neuměl poprat jinak, než s jídlem, nejlépe sladkým. Není to na mě naštěstí vůbec vidět, díky mému rychlému spalování. To mám nejspíš po mé matce. No a ani dnes nebyla výjimka, takže při čekání, až se zde objeví zbytek týmu, jsem do sebe házel jednu sousto za druhým. V mnoha případech mi to pomáhalo, ale dnes jsem v sobě pocit úlevy nenacházel a to jsem sáhnul po jistotě, jako byla čokoláda.
"Cpát se před tréninkem je skvělej nápad." Do místnosti vpadl černovlásek.
"Hm" Neměl jsem potřebu se k tomu víc vyjadřovat, protože jsem moc dobře věděl, že je to špatně, ale také to nebyla jeho starost. Za případné nevolnosti si mohu sám. Zamračil jsem se na jeho záda a na protest si dal další kostičku šedesáti procentní čokolády. Neuvědomil jsem si ale, že mě celou dobu pozoruje přes odraz zrcadla, takže můj protest zaznamenal a otočil se mým směrem.
"Máš svoje dny?" Pozvedl jedno obočí vzhůru. Jeho otázka mě donutila se zamračit ještě víc. Byl jsem ve stresu a na jeho pitomé, puberťácké narážky jsem nebyl zvědavý.
Chtěl jsem mu odvětit nějakou kousavou odpovědí, ale vzápětí se mi slova vytratila z pusy, když si začal přetahovat tričko přes hlavu. Čokoláda se z toho pohledu asi taky chtěla vytratit, protože mi zalítla do krku, při mém trhaném nádechu a způsobila tím záteras, kterého se moje reflexy chtěly urychleně zbavit a způsobily tím moje nepřetržité kuckání.
