It's time to grow up //Taekook//

7.

Taehyung

Po tom co jsem dosrkal lahodný čaj, kterým jsem si spálil jazyk, který mě stále nepříjemně brní, jsem se rozhodl jít pozdravit děti. Už byl čas je odvézt domů. Odkládal jsem tu chvíli, jak jen jsem mohl, ale už nastala ta doba, kdy jen sedíte u stolu v jídelně, naproti sedí vaše matka, a snaží se vám všemožně naznačit, že už byste mohli návštěvu ukončit, ale nemůže to říct na plnou hubu, protože by vás vlastně vyhazovala. A to se k návštěvě syna opravdu nehodí, vlastně k žádné návštěvě.

Šel jsem pomalým krokem do obývacího pokoje, kde bylo slyšet jen občasné naražení dvou a více plastových hraček o sebe, doprovázené efektivními zvuky typu "buuuuch" a "vžžžšt" nebo "vrrrr", tříletého dítěte.

Ten obrázek, který se mi naskytl, mi vykouzlil upřímný úsměv na tváři, ale v zápěstí jsem se zastyděl, protože tak krásné děti, takové andílky, nevinné duše, jsme málem nechali v nejisté budoucnosti. Nevím, kde by byli teď, kdyby soud přistoupil na jiné řešení, ale ani to vědět nechci.

"Taehyungieeee!" Vykřikla pisklavým hláskem Ari a rozběhla se s roztaženýma ručičkama směrem ke mě, takovou rychlostí, že za ní vlála její sukýnka. Musel jsem se sklonit na bobek a tu malou princezničku pořádně umačkat. Po jejím výkřiku, zbystřil i Bae a odhodil vláček na hromadu hraček a rozběhl se směrem k nám taky.
"Taetae!"

"Ahoj zlatíčka, vy jste vyrostli za tu chvíli co jsme se neviděli." Dal jsem oběma velkou pusu na růžové, roztomilé tvářičky.

Takové přivítání jsem nečekal, ale byl jsem za něj náležitě vděčný. Oba mě objímali, byli jsme do sebe zamotaní jako sluchátka, která si úhledně složíte do kapsy, ale všichni víme jak pak vypadají, když je vyndáme.

Nesmírně se mi ulevilo, spadl mi obrovský kámen ze srdce. Bál jsem se, jak budou reagovat a jsem nadšený, že mé obavy byly zbytečné. Snažil jsem se je navštěvovat tak často, jak to jen šlo. Už jen díky tomu, že děti miluji, ale nejsem ještě připravený mít vlastní. Když to vezmu kolem, vlastně jsem s vlastními ani nepočítal. Protože nějaký muž, by mi horko těžko nějaké mohl porodit.

Chápu, že v dnešní době jsou pro homosexuální páry i jiné varianty jak mít děti, ale na to jsem měl času dost, vždyť ani nemám stálého přítele. O sex nemám nouzi, vždycky se najde příležitost a já se příležitostnému sexu rozhodně nebráním, ale také si dávám dobrý pozor, kvůli mé kariéře. Nemíním, přijít o všechno jen kvůli chvilce rozkoše. Nejspíš na takové povyražení už nebudu mít nějakou dobu ani pomyšlení, protože skloubit práci a děti dohromady mě bude stát dost času a hlavně energie. Budu nejspíš rád, že na chvíli vůbec zamhouřím oči.

"Tak šup, šup do auta! Jedeme domů."
Popohnal jsem děcka, abych je mohl naložit do auta. Musel jsem si včera vyzvednout auto po mé sestře, protože do mého dvoumístného Maserati bych věci, psa a ještě děti nenaskládal, ani kdybych se stavěl na hlavu. Je to velký rozdíl řídit velké rodinné auto, ale spoléhám na mé zkušenosti, přeci nejsem žádný začátečník, takže na nové auto si dokážu zvyknout za opravdu krátkou dobu. Stejně raději pojedu co nejopatrněji, protože povezu děti a těm se rozhodně nemůže nic stát. To bych si v životě neodpustil.

Posbíral jsem všechny potřebné věci, rozloučil se s mamkou, která se už nejspíš nemohla dočkat klidu, ale zároveň jsem na ní poznal, že je značně nervózní z mého nově nabytého rodičovství a nasedl do auta, kde už seděli i ti dva uličníci, hezky připoutaní v dětských sedačkách. Bezpečnost především.

Jen co jsme stáli na verandě velkého rodinného domu, kde dříve bylo stále veselo a sálala z něj příjemná energie, ztuhnul jsem. Byl jsem vyřízený už jen z té cesty, připadal jsem si jako nějaký chovatel opic, byl jsem ověšený z každé strany jedním dítětem, taškami a psem na vodítku.

Pohled na mě musel být vskutku k popukání, ale mně moc do smíchu nebylo. Musel jsem vstoupit do domu, který právě teď zel prázdnotou a kde budovali štěstí dva lidé, kteří už nejsou mezi námi. Vždycky jsem se tady cítil jako doma, ale už teď vím, že tomu bude něco, nebo spíš někdo chybět. Zkrátka nic nebude jako dřív. Zahnal jsem všechny špatné myšlenky, hluboce se nadechl a odemkl dveře.

Do nosu mě udeřila příjemná vůně dřeva a vanilky, smíchané s jemnou vůní okrasných květin, které přidávali na útulnosti tohoto domu. Vše bylo laděné do světlých krémových barev, takže dům působil jemně a přitom vesele. Nejideálněji zařízené místo pro rodinu.

Položil jsem děti do předsíně, vypustil jsem mého mazlíčka, který to zakotvil rovnou na gauči v obýváku a poklekl jsem, abych dětem pomohl sundat botičky. Nechápu, proč tříletý chlapeček nosí boty s tkaničkami, když existuje suchý zip. Bae se přidržoval malou ručičkou za mé rameno, když z ničeho nic jeho stisk mnohem zesílil. Podíval jsem se na něj, protože jsem se bál, že jsem na něj nějak hrubý, přeci jen má maličké a křehoučké nožky. Ale jeho výraz byl upřený za má záda a začínal křivit tvář, tak že každou chvíli propukne v pláč.

"Bae, copak je? Bolí tě něco?"
Musel jsem se ujistit, zda jsem mu opravdu nějak neublížil.

On jen zakroutil hlavou a ukázal malinkatým ukazováčkem, ruky které se mě právě nedržel za mě. Koukl jsem se nejdřív na Ari, která taky sledovala dveře, ale ne tak vyděšeně jako Bae.

"Bubák, bubák!" zapískal Bae a začal couvat s napůl zutou botou, že mírně zavrávoral, a jen tak, tak se udržel ve stoje. Jaký bubák proboha. Rychle jsem se otočil a myslím, že se mi na chvíli zastavilo srdce. Musel jsem se chytit za hrudník a začít hluboce dýchat.

"Bože můj!! Jsi normální!!" Vykřikl jsem a pak jsem vzal Baeho do ruky, aby se uklidnil a přestal vzlykat. Od bubáka neměl daleko, to jsem v duchu musel souhlasit s nejmladším, ale nahlas jsem to říkat nechtěl, nechtěl jsem aby se ho děti báli, nebo na něho měli špatný pohled, přeci jen je teď jejich rodič i on. I když s tím mám problém, vybrali si ho jejich praví rodiče, takže s tím nemohu nic dělat.

"Jungkookie?" Vyšlo najednou trochu nejistě z jediné přítomné dívky. Nebyla si jistá, protože jak je mi známo, Jungkook je tak často nenavštěvoval, stále tvrdě pracoval a neměl pořádně čas.

Není divu, že ho děti sotva poznávají. Navíc ještě nedávno byl celkem roztomilý, teď má celou pravou ruku potetovanou a v obočí a rtu má piercing. Sice se na něm sem, tam pozůstatky roztomilosti objevují, mě tím neoklame, nejvíc jde vidět v jeho velkých očích, plných jiskřiček, kterých tam teď moc není. Jenomže děti jeho vzhled oklamat dokáže, dnešní situace je perfektním příkladem.

"Ano, to je strýček Jungkookie. Žádný bubák, nemusíš se bát Bae." Houpal jsem s ním na rukou aby se uklidnil. Sám jsem se podivil nad zdrobnělinou jeho jména, ale s dětmi se tak mluví ne?

"Můžeš si aspoň sundat ten klobouk." Upozornil jsem na zbytečnou pokrývku hlavy. Položil jsem Baeho na zem a poslal jsem je oba umýt ručičky a hrát si do pokojíčku, protože já a Jungkook máme co řešit.