Každý má v životě něco, s čím se musí poprat i slavní idolové. Život dvou Kpop idolů, kteří jsou rivalové už od střední školy. Je až k smíchu, jak jim osud motá nitky, tak aby se jeden druhého nemohli zbavit. Co je přiměje, začít spolupracovat a hl...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Seděli jsme stále zaraženě u jídelního stolu a ztráceli se ve vlastních myšlenkách. Upřímně jsem nevěděl, jak se tomu postavíme. Nevím proč, ale cítil jsem hřejivý pocit po tom, jak se za nás Jungkook postavil, kdyby jen převzal odpovědnost drobet dříve, nemuseli bychom schytat ultimátum. Stejně jsem cítil, že mu úplně nevěřím. Nikdo nezmění názor jen tak. Jenomže to je samé coby, kdyby. Byl jsem rád, že už snad dostal rozum, doufám, že to nebylo jen na oko a nevrátí se zase zpátky do starých kolejí, neměl jsem tedy důvod ho nějak peskovat, nebo mu jeho chování vyčítat, stejně si na něho dám pozor.
"Tohle snad není možný, co víc by chtěli!! A ty!" Ukázal nejstarší na Kooka. "Kdybys takový postoj měl už od začátku, nic z toho by se nestalo!"
Jin byl jiného názoru, jako jediný z nás pochodoval s místa na místo a lítala z něho jedna nadávka za druhou. Nešetřil slovy, ani těmi sprostými. Neznám ho tak moc dobře, ale jsem si víc než jistý, že v nadávání se přímo vyžívá. V rychlosti jeho vyjadřování, by mu mohl závidět i král rapu. Byl dost otevřený, v tom se podobal Jiminovi. Jenomže Jin alespoň věděl, kdy se hodí nadávat, zato Jimin byl v tomto naprostým protikladem. Ještěže tu nebyl. Bůh ví, co by mu zase vyletělo z pusy a to už bychom nikdo nevyžehlil. Měl bych mu zavolat, dlouho se neozval. Dostal novou nabídku na natáčení, kterou jsem ho donutil přijmout. Zdráhal se, chtěl se vrátit k nám a pomáhat, jenomže musí myslet na sebe a řídit si svůj vlastní život. A nebudu lhát, nebyl to jediný důvod, proč jsem ho donutil nabídku přijmout, věděl jsem, že svojí povahou by byl víc ke škodě, než k užitku.
"Hlavně že jsem to říkal. Ne Jina nikdo neposlouchá. Kdyby sis moje rady bral k srdci! Mysli taky trochu na ostatní a hlavně na ty děti." Pokračoval stále Jin s kázáním mířeném na černovláska naproti mě. Bylo mi ho líto, ale na druhou stranu si to zasloužil.
Mezitím, co Jin nadával, teď už sobě pod nos a já stále přemýšlel. V hlavě se mi motalo tolik myšlenek, že jsem ani jednu nedokázal dovést až do konce. JK zmizel. Pocítil jsem strach, že to opravdu byli jen plané řeči a teď se zase na nějakou dobu vypaří. Zavře se do své bubliny, jako poslední dva měsíce a nebude spolupracovat.
"Kde je?" Vypadlo najednou z Jina. Také měl strach. Vedl ho na lepší cestu, ale už z toho byl taky unavený, proto si ho nějakou dobu nevšímal a teď se bál, že to bude vše na novo. Jako začarovaný kruh, ze kterého se nemůže ani jeden z nás dostat.
Pro všechny to byla rána. Postavit se na vlastní nohy, nebylo tak těžké, když jsme se věnovali své práci a sobě. Teď je to něco jiného. Oba jsme mladý, nevyzrálý a máme děti, který jsou snad dospělejší, než my.
"Co já vím, vchodové dveře jsem neslyšel, tak nejspíš někde po domě." Oba jsme se zvedli za účelem najít ztraceného a nakoukli na chodbu, kde se nacházely naše pokoje. Zrovna jsme zastihli černovláska se svojí dekou a polštářem úhledně složenými v ruce, vcházejícího do mého pokoje. Co to má být?
