It's time to grow up //Taekook//

6.

Taehyung

Většinou, když je něco většího, než jste očekávali, je to příjemné zjištění, v tomto případě to neplatí. Víte jak jsem se zmínil o tom, že to nebude zas tak velký oříšek, tak jsem se s velikostí sekl. Bude to sakra velký ořech, vlastně ořech všech ořechů. 

Včera po tom, co jsem se vyplakal mamince na ramínko, o tom už se nikdy nebudeme bavit, dobře, jsem se vydal pěšky domů. Dříve jsem chodíval všude pěšky, nevím od jaké doby jsem zlenivěl na takovou úroveň, že i do večerky, která je blok od mého baráčku, jezdím autem. Tohoto neduhu jsem se chtěl zbavit a co jiného vám může být tolik nápomocného k pohybu než pes. To jsem si bohužel jen myslel, protože když k domku vlastníte i prostornou zahrádku, není ni jednoduššího, než psa vypustit právě tam. Ale v tuhle chvíli se mi procházka zdála, jako nejlepší varianta. Tělo se nenásilně unaví a hlava se čerstvým vzduchem a pohybem, nad kterým nemusíte přemýšlet, protože ho děláme automaticky, pročistí a počítal jsem s tím, že jakmile zalezu do svých peřin, povlečených do jemně vzorovaného ložního prádla vonícího po aviváži, usnu jako miminko. Pod návalem stresu se veškerá moje snaha minula s účinkem a já oka nezamhouřil.

Taky jsem se snažil spojit s nepřítelem číslo jedna. Jenomže on zmizel z povrchu zemského. Nikde po něm není ani stopa. Prostě se vypařil, jako pára nad hrncem a je nezvěstný. Připadám si jako, nevěsta den před svatbou, kdy hledá svého nastávajícího, který se záhadně ztratil na rozlučce se svobodou. Až na to, že nejsem nevěsta a on není můj nastávající.

Ne, že bych nějak panikařil, vlastně mi to ani moc nevadí. Jsem rád, že se klidil z cesty, ale nezdá se mi fér abych práci za oba dělal já sám, jenomže to bude asi lepší, už kvůli tomu, že jeho přítomnost mě neskutečně dráždí, nedokážu se uvolnit. Napadlo, mě včera při usínání, kdy vám místo toho, abyste spali, pracuje mozek na milion procent, kdy úplně slyšíte jak vám kolečka pracují, že se budeme střídat. Tak abychom se v domě nemuseli potkat, jen si předáme děti, jako když si lidé předávají ranní a odpolední směnu v práci. Protože vidět nás dva pohromadě, není prospěšné ani pro dospělý, natož aby toho byly svědkem děti.

Geniální řešení. Nesměl by být zbabělcem a musel by sebrat odvahu a postavit se problému čelem a plnit své povinnosti. To se nejspíš nestane, protože ten se někde válí nahý v písku na tropickém ostrově se změněnou identitou a drinkem v ruce. Jen hádám. Ne, že bych to měl třeba v plánu já.

Právě si balím nejdůležitější věci, do domu mé sestry, kde budu muset tvořit rodinný život pro dvě škvrňata. Malá část mě se i těší. Miluji děti, ale jen chvíli pohrát, poňuňat a zase vrátit. Teď jsem rodič. Jsou moje! Musím přijmout ohromnou zodpovědnost, kterou jsem doteďka měl jen sám za sebe a za mého mazlíčka. Svět se zatím točil jen pro mě a mou vášeň, kterou je samozřejmě zpěv a jediným problémem, který jsem musel řešit, a který mi ztěžoval bytí na Zemi, byl Jungkook. Jak já to jen zvládnu. 

Teď místo sporťáka, budu muset jezdit v rodinném autě, kam se vejdou dětské sedačky. Místo večírků, budu vařit večeře a uspávat dvě děti. Místo čtení, popíjení vína, budu muset chodit na hřiště a hrát si a místo erotických románů číst pohádky. Ach ne. Tohle je opravdu za trest. Řekněte mi co jsem udělal tak špatného, že musím platit takovou daň a hlavně jak takový život mám vést, jako kpop hvězda. To prostě nejde dohromady. V tom zda chci nebo nechci zakládat rodinu, jsem měl mít možnost výběru a tu já právě nemám, nemohl jsem se na to psychicky ani materiálně připravit. Vše se budu učit a přizpůsobovat za pochodu. Je to stejné, jako když hodíte člověka, který neumí plavat do vody a doufáte, že začne zázračně plavat a neutopí se.