It's time to grow up //Taekook//

13.

Jungkook

Nebudu lhát, Taehyungova změna chování mě značně zaskočila. Troufám si říct, že nebudu jediným zaskočeným člověkem na téhle planetě. Počínaje jeho dominantním výstupem v kuchyni, kterým mě naprosto odrovnal a dnešní pracovní poradou konče.

Je pravda, že jen pohled na něj vás nutí si myslet, že jste něco míň, proto se mu snažím dokazovat, že mu nemůže patřit svět, jenomže nikdy na mě takovou stránku nepoužil, snažil se mě přehlížet, elegantně mě odpálkovat, i když jsem věděl, jak zuří a jak dokáže být hysterický. Nikdy jsme se nedostali do přímého konfliktu.

 Až teď si začínám uvědomovat, že je až k smíchu, jak jsem se celý život hnal za tím, abych mu dosíral život, samozřejmě v přiměřené míře, navíc to bylo vzájemné, sice z mé strany víc, úmyslné a z jeho strany spíše obrana. Zapomněl jsem tak na své okolí, soustředil se jen na tuto určitou věc a teď se všechno obrátilo proti mě. Svět mi to vrací i s úroky. Žil jsem s tím, že když nad sebou budu mít kontrolu, nemůže se mi mé zacházení k někomu vymstít, že neexistují vyšší síly, že podobný kecy jako, že vše se děje z nějakého důvodu jsou hovadina. Bohužel jsem se kurevsky hluboce spletl, protože mě dostihla karma.

Jsem zastáncem spravedlnosti, to ano, každý by měl dostat, co si zaslouží. Okusit tak vlastní medicínu, ale nikdy jsem si nemyslel, že se to opravdu děje, protože se mluví jen o špatnostech, nikoliv o spravedlnosti, a že jsem byl až tak krutý, protože jsem si jistý, že toto jako můj vlastní recept nechutná.

Následoval jsem ho na naše dnešní už v pořadí druhé sezení. Neměl jsem z toho radost. Nikdy v životě by mě nenapadlo, že budu navštěvovat vztahovou poradnu a ještě k tomu s mužem. Ta práce mi přijde naprosto zbytečná, když to někomu neklape, tak spolu zkrátka mají mluvit, nebo k sobě jednoduše nepatří. Sezením u poradců, kteří určitě nemají žádný svůj osobní život a jejich vášní je se srát do životů jiných lidí, se určitě nic nevyřeší, jediný, čemu se docílí je, že se akorát cítíte víc trapně.

Taehyung se ani neohlížel, před budovu jsme oba přijeli svým autem a teď kráčel k recepci, kde jsme se měli ohlásit. Celou dobu jsem mu byl v patách a nemohl jsem z něho spustit oči. Vždycky, za každé okolnosti působil tak elegantně, až vznešeně, ale přirozeným způsobem. To mě bytostně vytáčelo, protože já kdybych se aspoň trochu snažil působit jako on, vypadal bych směšně.

Musím pochválit interiér této moderní budovy, působila klidným dojmem. To má nejspíš odvést pozornost od partnerských problémů. Nemám představu, jak může takové sezení ve skutečnosti vypadat. V pár filmech jsem podobné situace zastihl, ale to byly spíš odstrašující případy. Obával jsem se, že jsme stejně byli posláni k nějakému podvodníkovi.

Přidal jsem do kroku, protože Tae měl velký náskok a já se nechtěl ptát slečny znovu, bylo by to trapné, když jdeme na párovou terapii a nejsme schopní ani přijít spolu, nebo jeden na druhého aspoň počkat. Nevím jak, ale už se ocitl ve výtahu, od kterého mě dělilo posledních pár krůčků, ale protože Tae měl nejspíš provokativní náladu, tak mi dveře nepodržel, a jen se tupě usmíval a já zůstal stát před výtahem jako kůl v plotě. Trochu jsem se zastyděl, vůbec tomu nenapomáhal pobavený výraz slečny recepční. Naštěstí byl i tento výtah obdařen číselníkem, kde se zobrazovala čísla jednotlivých pater a já tak mohl vypozorovat, kde je můj cíl.

Výtah vedl přímo do čekárny, která zela prázdnotou, kde jsme se posadili do pohodlných křesel a vyčkávali na zavolání. Pohlédl jsem na Taehyunga, který se pitomě usmíval do mobilu a ťukal zprávu, velice by mě zajímalo, kdo je strůjcem jeho roztomilého úsměvu. "Velice vtipné." Neodpustil jsem si okomentovat jeho dětinské zachování vůči mě v přízemí.