Každý má v životě něco, s čím se musí poprat i slavní idolové. Život dvou Kpop idolů, kteří jsou rivalové už od střední školy. Je až k smíchu, jak jim osud motá nitky, tak aby se jeden druhého nemohli zbavit. Co je přiměje, začít spolupracovat a hl...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Venku začalo přituhovat, teploty se objevovaly dosti pod nulou a za oknem začaly padat první vločky sněhu, které se ale mísily s kapkami deště. Počasí, do kterého byste ani psa nevyhnali, jak se říká, proto ani já nevycházím, když není třeba. Ještěže je Tannie stále na prázdninách u mých rodičů, kteří z toho nejsou dvakrát odvaření, ale aspoň se nenudí, k tomu všemu mají tento víkend na starost i dědi. Požádali o ně sami, mají vymyšlený nějaký program, a nejspíš budou mít návštěvu sociálního pracovníka Yoongiho. Mají štěstí, že u nich si návštěvu domlouvají předem.
Klidový režim už dodržovat nemusím, stále mám ale někoho za prdelí, ať je to Jin, nebo Jungkook. Na kontrole u doktora jsem si vedl docela obstojně, vše se hojí tak jak má, ale zatracené sádry jsem ještě zbaven nebyl. To je vlastně důvod proč nade mnou oba muži, co si říkají nejlepší kamarádi, drží stráž. Vlastně to není jediná věc co mi leze krkem. Jungkook se své role rodiče ujal skvěle, Bae už s ním párkrát promluvil, ale stále ho místo jména oslovuje pane Bubáku. Přijde mi to vtipné, ale pokaždé, když to oslovení zaslechnu, opravím ho. Jenomže bych řekl, že tu snahu až přehání, ne u dětí, ale u mě. Přede mnou divadlo hrát nemusí, ale hraje. Řekl bych, že dokonce víc intenzivně a zapáleně, než před dětmi.
Flashback:
Seděl jsem stále se zaraženým pohledem na mobilní telefon, který jsem držel ve zdravé ruce. Byl jsem dost udivený nad slovy, které jsem měl možnost zaslechnout od Jimina. Kde je ten kluk, co si přivezl boty, na to aby Jungkookovi mohl nakopat prdel? Teď mě nutí, abych tu samou prdel okupoval něčím jiným. Byl jsem tak zamyšlený, že jsem si ani nevšimnul příchodu majitele onoho zadku.
"Stalo se něco?" Zeptal se.
"Co?... Ne, ne. Jen jsem volal s Jiminem a má v plánu nás v nejbližší době navštívit." Chvíli vstřebával mojí odpověď, než jen přikývnul a s nečitelným výrazem strčil klíček do zapalování a nastartoval auto. Proč, všechno co dělal, vypadalo tak atraktivně?
"No říkal jsem si, že po nákupu, můžeme jít na to rande." Vypadlo z něj najednou. Kdyby to bylo fyzicky možné a nebyly by oči spojeny s mozkem pomocí zrakového nervu, právě by mi vypadly z důlků.
"Co prosím, to nebude nutné, žádné diváky u sebe nemáme, tudíž není třeba nic hrát." Vysvětlil jsem.
"Myslím, že bychom si k sobě měli najít cestu. Nechci okolo sebe chodit, jako dva cizí muži, kteří spolu mají vychovávat děti. Přijde mi to nelogický. Musíme o sobě něco vědět a hlavně spolu vycházet." Tento člověk, nikdy nepřestane překvapovat. Měl pravdu.
"Dobře, ale není to rande. Pouze se více poznáme." Uvedl jsem na pravou míru.
"Takže rande."
Po tomto, se stalo tak jak řekl. Jeli jsme nakoupit a pak spolu na oběd do vyhlášené restaurace, do které jsme se dostali díky našemu postavení úplně bez problému. Bral to opravdu jako rande. Byl galantní a pozorný. Odsunul mi židli. Nechyběli letmé doteky na mé ruce, kterou jsem měl ležérně položenou na stole. Těžko říci, jestli jsem to vyhledával, proto jsem ji tam měl takhle okatě vystavenou, jako zboží ve vytrínách, ale musím si přiznat, že mi to nebylo nepříjemné. Celý společně strávený čas mi věnoval veškerou jeho pozornost a ani jednou se nepodíval na nikoho jiného, naslouchal a já mu všechno oplácel.
