Každý má v životě něco, s čím se musí poprat i slavní idolové. Život dvou Kpop idolů, kteří jsou rivalové už od střední školy. Je až k smíchu, jak jim osud motá nitky, tak aby se jeden druhého nemohli zbavit. Co je přiměje, začít spolupracovat a hl...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Vařil jsem zeleninovou polívku s domácími nudlemi. Dlouho jsem nevařil, nemusel jsem. Dříve mě to bavilo, ale poslední dobou mě nebaví vůbec nic, až na včerejší tanec s Taehyungem, to jsem se po dlouhé době upřímně zasmál. Jelikož je teď Tae indisponován, nemám právo žádat další pomoc od Jina a hlavně nepotřebuji, aby nám jídlo nosil nějaký "kamarád" Taehyunga, nezbývá mi nic jiného, než se činit a snažit se nakrmit mé svěřence vlastními schopnostmi.
Děti jsou ve školce. Vyzvedl je Hoseok, nechápu, co se tolik angažuje, odvést jsem je mohl já společně s Taehyungem, jedna jízda autem, by ho v klidovém režimu určitě nezabila, ale na druhou stranu jsem byl rád, že to vzal vážně a opravdu odpočívá. Nechápal jsem své myšlenkové pochody. Kdy se změnily z uškodit na toto, ani nevím jak to nazvat, starost? Tušil jsem, že z velké části za to mohla Ari a z té druhé Taehyung. Byl najednou tak blízko. Všude po domě byla cítit jeho vůně a kam se otočím jak chci, nebo nechci je zřejmá jeho přítomnost. Doma, v práci, v mé hlavě, prostě všude.
flashback:
Ležel jsem ve své vyhřáté posteli, jen v kraťasech, Bylo tu vedro. Funkci "pána domu" převzal Taehyung, takže nejspíše on může za teplotu, která v domě panovala. Byl jsem dočasně disfunkční. Zhroutil jsem se. Nebyl jsem schopný dojít ani na pohřeb vlastního bratra a pak jsem ještě přidělal problémy, nejen Jinovi. Nevím co teď poslední skoro dva měsíce dělám. Trucuji? Lituji se? Zbláznil jsem se?
Nesmím zapomenout, že ani nepomáhám Taehyungovi. Je na všechno sám, i když vím, že se celá rodina zapojuje, včetně Jina, kterého za svou rodinu považuji, ale myslím, že on mě má v úmyslu po tom všem vydědit, je to má práce. Jenomže já nemůžu. Jen dýchat je pro mě těžké. Vždycky když jen pomyslím na sebe, na své sobecké chování už od střední, začínám ztrácet sám sebe a mám pocit, že umírám, doslova se všechno ve mně sevře. Pocit viny, to bude to správné odůvodnění.
Chtěl jsem si schovat obličej do polštáře, abych mohl utlumit, mé dnes už snad sté frustrované zakřičení, potřeboval jsem myslet na něco jiného, nebo se zase dostanu do stavu, kdy jsem úplně bezmocný, když se pomalu začali otevírat dveře. Jin to být nemohl, to jsem zavrhl hned, protože ten by nebyl tichý jako myška, ale rozrazil by dveře s nadlidskou rychlostí, tak že je dokáže zastavit jen stěna, o kterou způsobí obrovský hluk, jako při výbuchu bomby a byly by slyšet jeho nadávky už od auta, které většinou staví na příjezdové cestě několik metrů od baráku. Hlavně to se mnou nejspíš už vzdal. Párkrát se zde objevil, ale žádných příznivých reakcí se z mé strany nedočkal.
"Kookie?" Ozval se jemný hlásek. Zarazil jsme se. Nečekal jsem, že by za mnou Ari přišla někdy sama.
"Ano?" Zeptal jsem se nejistě.
"Můžu prosím dál Kookie?" Sklopila pohled na podlahu, která byla pokrytá pár kousky oblečení, které jsem byl líný uklidit na své místo. Zkrátka to zde jako po výbuchu vypadalo, tudíž bych měl po Jinově příchodu dobrou výmluvu. Jsem opravdu dobrým příkladem pro děti.
