It's time to grow up //Taekook//

15.

Taehyung

Vykládal jsem nákup na ostrůvek v kuchyni, když se v místnosti objevil rozespalý Jimin jen v teplácích, bez trička. Nebylo to pro mě nic nového, on chodil rád do půl těla a já s tím neměl nejmenší problém. Byl roztomilý. Rozcuchané vlásky, které mířily do všech světových stran, přivřené ještě oteklé oči a otlačená tvář od polštáře. Musel jsem se pousmát, aspoň někdo měl dneska klidný den.

"Ahoj, kde máš děti? A kolik je hodin?" Zeptal se ještě chraplavým hlasem a hledal jestli nezahlédne zavěšené hodiny.

"Dobré ráno ospalče, ani nevíš jak ti ten spánek závidím. Už jsou tři hodiny odpoledne a pro děti jel Jungkook." Uvedl jsem ho do obrazu a při poslední větě jsem se trochu zastyděl.

"Nebojí se ho?" Podivil se.

"Bojí, ale já potřeboval zmizet, on si nějak poradí." Snad. Moje náhlé zmizení nemělo žádný pádný důvod. Jen jsem chvíli potřeboval klid. Jel jsem si na chvíli zaplavat, protože jedině při nějaké aktivitě se dokážu uvolnit a nemyslet na nic jiného jenomže dnes ani ten pohyb nepomáhal, nakonec jsem jel ještě něco dokoupit. To sezení mě natolik odrovnalo, že jsem potřeboval být sám. Jak jsem jen mohl začít komentovat jeho vzhled. Líbí se mi muži a on je dost pohledný, to už všichni víme, ale on to ode mne nikdy slyšet neměl, navíc po té poznámce pana Kima jsem se málem propadl hanbou až do samotného pekla.

"Asi o tom nechceš mluvit." Nikdy jsem nepochopil Jiminovo empatické schopnosti. Neuměl zavřít hubu, občas říkal dost nevhodné věci, ale pokud šlo o někoho, na kom mu záleželo, dokázal se nacítit na jeho vlnu a byl schopný pomáhat jen svojí přítomností, proto jsem byl nesmírně rád, že mi dělal společnost.

Jen co jsem postavil na čaj zaslechl jsem klepání na dveře. "Čekáš někoho?" Podíval se na mě tázavě Jimin.

"Ne, to bude nejspíš Jungkook, asi si zapomněl klíče, skočíš otevřít?" Nechtěl jsem ho tam posílat, ale byl jsem toho názoru, že bude nejlepší, když se Jungkookovi pro dnešek budu vyhýbat velkým obloukem. Vím, jsem zbabělec, ale potřebuji chvíli dýchat. Dnes jsem se choval dost dětinsky. Ten výtah jsem mu mohl podržet a ty nadávky jsem si taky mohl nechat pro sebe, ale to se nedalo zastavit, bylo to silnější než já a musím přiznat, že se mi chvilkově ulevilo, to se vzápětí obrátilo, hned po tom, co jsem okomentoval Jungkookův vzhled, na který jsem vlastně ani nebyl tázán. Bože to bylo tak trapné.

Zaslechl jsem otevírat dveře, ale žádný příval dětské energie se nekonal. Bylo podezřelé ticho. "Jimine?" Rozhodl jsem se jít zkontrolovat situaci, možná se mi to jen zdálo a nikdo neklepal.

"To bude nejspíš pro tebe Taehyungie." Ozvalo se vzápětí.

Ve dveřích stál dost pohledný muž, oblečený do upnutých černých džín a černé košile u krku rozepnuté. Byl stejně vysoký jako Jimin, ale působil dominantně. Jimina a jeho nahou hruď skenoval kamenným pohledem. Nic se z něho nedalo vyčíst.

"Dobrý den, přejete si?" Upoutal jsem pozornost mým směrem.

"Dobrý den, Min Yoongi. Jsem sociální pracovník."  Tohle jsem moc rád neslyšel.

"Kim Taehyung. Pojďte dál, vůbec jsme vás nečekali." Podal jsem mu ruku a odstoupil od dveří, aby měl prostor.

"To vidím." Zamumlal a znovu si prohlédl mého polonahého kamaráda.

"Od kdy jsou sociální pracovníci tak sexy?" V duchu jsem se modlil, aby Jimin tu hubu nevymáchanou nechal zavřenou, ale u něho by nepomohlo ani kdybych mu ji zamknul na sto západů a klíč zahodil do oceánu. Oba jsme se otočili jeho směrem, kdyby můj pohled uměl zabíjet, tak už Jimin dávno není mezi živými a z Yoongiho pohledu se nedalo nic vyčíst.