Každý má v životě něco, s čím se musí poprat i slavní idolové. Život dvou Kpop idolů, kteří jsou rivalové už od střední školy. Je až k smíchu, jak jim osud motá nitky, tak aby se jeden druhého nemohli zbavit. Co je přiměje, začít spolupracovat a hl...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
"Ne ten krok je dvakrát dopředu a pak jednou zpět!" Nedivil bych se, kdyby si Jungkook ty vlasy za chvíli vytrhal, z toho jak si za ně stále frustrovaně tahal. Říkal mi to už asi po sté, ale mě se tahle pasáž stále pletla. Snažil jsem se co nejvíc to šlo, ale stejně se mi pořád pletly nohy a ten krok jsem neudělal ani jedinkrát správně. Bylo těžké se soustředit na kroky, když se stále s radostí producíroval bez trička, aby toho dnes nebylo málo, měl jen kraťasy a byl jsem si víc než jistý, že pod nimi neměl ani spodní prádlo. Všechno bylo na očích. V místnosti plné zrcadel. Teď už jsem si byl jistý, že to dělá schválně, tudíž mě jeho naštvanost spíš uspokojovala. Dobře mu tak. Nepletl jsem se schválně, ale jistým způsobem jsem byl rád, že jsem v tanci tak neschopný. Aspoň jsem mu jeho provokace vracel, bez toho, abych něco musel vymýšlet. Jakoby nemohl přijít s něčím novým. Pořád dokola se promenádoval nahý a nevím co tím sledoval. Čekal snad, že se na něj vrhnu a ukážu mu co se ve mně skrývá, nebo to byla jeho norma a bylo to jeho přirozené chování a jen já v tom hledal něco víc? Moje mysl byla poslední dobou zvrácená. Nikdy jsem takhle nepřemýšlel, nacházím kvůli němu v sobě moje hříšné já, které jsem ani nevěděl, že ve mně dřímá.
"Já nejsem hluchej Jungkooku! Prostě se mi to plete. Dávám si pauzu." Přece se nestrhám, jen kvůli jednomu kroku. Zítra je taky den, dnes toho mám až po krk. Byli jsme už oba ve studiu, moje ruka je už naprosto v pořádku a bylo zapotřebí pohnout s prací. Sice se mi cvičení tance zamlouvalo více doma, ale oba jsme věděli, že tam bychom toho moc nenacvičili. Nemluvili jsme o tom, ale oba si pamatujeme jak to skončilo naposledy. Tady takové soukromí nebylo, tudíž byla větší šance, že se budeme soustředit, ta se ale zmenšila v okamžiku, když vešel do sálu oblečený takhle, abych to uvedl na pravou míru, spíš neoblečený.
Bylo očividné, že jsme se oba najednou přitahovali, jako dva extrémně silné magnety, navíc mi to dal dost jasně najevo při jeho přiznání, já jsem po něm taky toužil, až to bolelo, ale abych byl upřímný stále se to ve mně pralo. Neuměl jsem hned přepnout a věřit mu. Kdybychom neměli děti a neměli předurčené, že spolu musíme zůstat nějakým způsobem v kontaktu, nerozmýšlel bych se a už bych zrealizoval všechny moje touhy, které jsem vůči němu pociťoval. Jenomže, co když on si ze mě stále střílí a nebo nám to nebude fungovat. Nemůžeme potom dělat, že se nic nestalo, když žijeme pod jednou střechou pro dobro našich dětí. Oba je milujeme, to jsem si jistý i Jungkooka. Nemůžeme dopustit, aby se dostali někam jinam. Nás si jejich rodiče vybrali a my s tím souhlasili.
"To už je tak pátá pauza za půl hodiny. Takhle se nikam nepohneme." Pohodil naštvaně rukama, ale já už byl rozhodnutý, že ta pauza bude, co mi může udělat? Napil jsem se vody a lehl si na zem. Snažil jsem se přemlouvat sám sebe, že ten strop je zajímavější než muž, co se rozčiloval pár kroků ode mě. Potřeboval jsem si to urovnat v hlavě. Zvážit všechna pro a proti, jenomže on byl stále se mnou. V jeho přítomnosti se nedalo přemýšlet. Zkresloval mi všechna proti, protože se teď choval jako vyměněný. Kdybych znal jen takového, tak si snad myslím, že nosí svatozář, ale bohužel znám ho z větší poloviny protivného, provokativního, otravného a zákeřného. Tak se prezentoval a za takového jsem ho ještě do nedávna měl.
