It's time to grow up //Taekook//

4.

Taehyung

Už je to týden od toho, co jsem se dozvěděl, že mám teď dvě děti společně s Jungkookem. Noční můra to nebyla, je to krutá realita, se kterou se teď přímo rvu. Ari s Baem jsou stále u moji matky, protože já s Jungkookem se neumíme normálně domluvit na tom, jak budeme postupovat.

Ani jeden se o děti nemůžeme starat, máme našlápnutou kariéru a nejde s tím prostě jen tak seknout. Navíc by to sám ani jeden z nás nezvládl a společně to nepřipadá v úvahu. Prostě ne, přes to nejede vlak. To bychom se pozabíjeli navzájem.

Tohle naše dohadování nakonec skončilo až u soudu, kde právě stojíme, společně s rodinnými příslušníky, ne není to vtip, myslím to smrtelně vážně, kteří v nás vidí jen ostudy rodiny, protože nejsme schopní se normálně domluvit, když spolu neumíme ani v klidu mluvit, postarat se o dvě malé děti už vůbec ne. Tak jen sedí a kroutí nad námi hlavou. Mrzí mě, že jsme takové zklamání.

Musím říct, že se jim vůbec nedivím, taky mám chuť kroutit hlavou, ale nejraději bych někomu zakroutil spíš krkem, nejsem z toho nadšený, ale musí nás na druhou stranu i pochopit. Je to prostě moc velké sousto, které se zaseklo v krku, a nechce se hnout ani když se snažíte polykat sebevíc, jen vás to víc dráždí s začínáte panikařit. Ani jeden na to nebyl připravený, nechápu jak můžu v duchu stát i při něm.

Myslím, že jediný člověk, který se aspoň trochu baví je paní soudkyně. I když se tváří tak vážně, že obyčejného člověka by to zaskočilo, já ji stejně podezřívám, že se vnitřně baví, protože takový spor ještě nezažila, ale to nejspíš nezažil nikdo, a já jsem navíc dost všímavý a chvilkami ji koutek úst poskočí vzhůru.

"Vaše ctihodnosti, vždyť se na nás podívejte, každý má svůj vlastní život, a jsme oba mladí, nerozvážní."
Měl proslov Kook. Teď se moje podezření o jejím vnitřním výbuchu potvrdilo, protože už to nedokázala dále držet.

Zato z Jungkooka zoufalost úplně srčela. Myslím, že už měl zase na krajíčku, ale snažil se to všemocně zastavit. Přeci má nějakou hrdost, ale v tomhle případě by mu to nikdo nezazlíval, ani se mu nevysmíval, v tom ho naprosto chápu, protože jsem na tom stejně. I když s ním teď soucítím, pořád je to debil, kterého nechci vidět dýl, než je nutné. Sám v sobě už se nevyznám, jsem vyčerpaný. Potřebuji, aby se toto období už přehnalo a všechna mračna co se na nás navalila, konečně začala mizet a mohlo začít vykukovat slunce, ale to nebude hned. Zatím to vidím na hurikány a tornáda. Všichni jsme zdrcení ze ztráty kterou jsme utrpěli. Je to příšerný, navíc, když tady zanechali potomky. Byli to skvělí lidé, plní optimismu a dobrosrdečnosti a je nesnesitelný, jaký osud je potkal.

"Jste oba dospělí muži, zaopatření, v tom já nevidím jediný problém."
Nechápu, kde takové argumenty bere, takhle to probíhá už asi hodinu. Přesný čas nevím, nejsou tu nikde zavěšené hodiny, takže je to jen čistý odhad. My něco nadhodíme, už skoro s vítězným pocitem a ona nás mistrně uzemní. Je vidět, že práci si vybrala skvělou, protože k jejím schopnostem sedí jak prdel na hrnec.

"Proč by nemohli zůstat u jejich prarodičů? Já jsem rozhodnutý je zaopatřit, materiálně, budu je navštěvovat jak jen to půjde."
Přidám se do toho, už snad se stým protiútokem. Vidím, že to s ní ani nehnulo. Ona je prostě proti nám. Zdá se mi to jako nejlepší nápad, já se jich nechci vzdát úplně, nechci, aby byli někde v dětském domově. Chci se o ně postarat, naplnit jim životy štěstím, když přišli o ty nejdůležitější lidi v jejich životě, ale nemohu být plnohodnotný rodič a ještě s Jungkookem. Když budou u našich rodičů, klidně i střídavě, já je zaopatřím, seženu chůvy. Nebo já nevím co ještě.

"Podívejte se, kmotr slouží přesně k takovým situacím, vybírají si ho rodiče dětí a vy jste dobrovolně přijali závazek, který nejde jen tak vymazat. Navíc kmotr musí být maximálně stejně starý jako rodiče dítěte, nejlépe když je mladší, takže prarodiče jsou nevyhovující."

No a už jsem beze slov, nevím už jak pokračovat a podle zoufalého pohledu Jungkook, je taky v koncích. Ani jeden obhájce se k tomu nevyjadřuje, přitom stojí tolik peněz, to kdybych věděl, obhajuji se sám, to stejně po celou dobu stání dělám, zřejmě ale na hovno. Ale kdo by se chtěl zapojovat do tak stupidního sporu. To jim asi nemohu zazlívat.

"Ještě bych vám chtěla něco přečíst, zanechali to vaši sourozenci a je to psané na vaše jména. Myslím, že tušili, kdyby k takové situaci došlo, že to s vámi nebude jednoduché. Takže cituji:

Milí sourozenci,
když budete číst tento dopis, budeme už nejspíš po smrti, upřímně doufáme, že tomu tak nikdy nebude. Ale život je nečekaný a plný nástrah a my chceme mít ve všem jistotu. Tento dopis se musí každou chvíli aktualizovat, je to pochmurné, ale jak už jsme zmiňovali, je to pro nás důležité mít záložní plány. Vybrali jsme si vás oba, protože věříme, že samozřejmě až po nás, jste to nejlepší pro naše dvě děti. Jste dvě osoby, ve které vkládáme nejvíc důvěry a to vám už musí být jasné, když jsme se rozhodli vložit vám ochranou ruku nad naše dvě největší štěstíčka v životě.
Protože, se tento dopis musí stále aktualizovat, víme, že jste stále na nože. Proto taky doufáme, že budete schopný se spojit, ať už jste to nezvládli za náš život, tak doufáme, že aspoň pro ta dvě škvrňata. Přáli bychom si, aby vyrůstali v úplné rodině, abyste jim ukázali, co je to láska, jaké je to být milován a jaké je to milovat, aby jste jim dávali důvod se smát, pomáhali, aby jste zkrátka stáli u všech jejich úspěchů nebo naopak jejich selhání. Aby jste je vedli za ruku a vždy, když spadnou pomohli vstát a ukázali jim správnou cestu. To všechno společně, protože věříme, že se z vás stane sehraná dvojka a budete tou nejlepší rodinou pro naše, teď už vaše děti. Oba nás překvapilo, že jste souhlasili s tím být náhradním rodičem, ale také nám bylo jasné, že kdybyste věděli, kdo je ten druhý tak byste odmítli, proto ta nevědomost. Zanecháváme vám náš dům, kde můžete společně bydlet a vytvářet stále lepší a lepší život.
Moc vás milujeme a děkujeme vám, že se nám o dětičky postaráte. Dejte jim veškerou naši lásku a buďte silní.
Vaše Eon Jin a Junghyun.

Konec citace. Takže, dám vám chvíli na to vstřebat tyto informace a pak vám sdělím konečné rozhodnutí."

Po odchodu paní soudkyně jsem kolem sebe slyšel všech popotahování, včetně toho mého. Jestli jsem si předtím myslel, že mám zlomené srdce, teď ho mám přímo rozdrcené, rozdupané, přejeté.

Stydím se za sebe, i za Jungkooka, naši milovaní sourozenci v nás věřili a my se mezitím soudíme o jejich děti a o to abychom je v péči mít nemuseli.

Ahojky,

tak pokračujeme. Oni jsou nepoučitelní a dostali se až k soudu. Jak to asi dopadne?