Different Life

2. Můj tým, Moje rodina

"Filipe." Oslovuji vysokého klučinu jménem. Ten ale nereaguje a já pořád stojím v chodbě. "Filipe." Když jeho jméno opakuji, tak se na mě konečně otáčí. Stojím před ním s rukama od krve, kterými se držím za bok.

"Do prdele." Bleskovou rychlostí se ke mně zvedá, až z toho padá na zem židle na které seděl. "Co se stalo? Je to tvoje krev?" Posazuje mě na postel a já přikývla. Odkrývám si bok za který se držím a hrnu si nahoru tričko.

"Je to jen škrábanec." Oznamuji mu, ale rozhodně se tak necítím a on to na mě vidí.

"Mluv pravdu." Říká, když si přede mě kleká a ránu si prohlíží. Je to opravdu jen škrábanec, není ani moc hluboký ale okolo 10 cm dlouhý, a taky bolí to jako čert.

"Bolí to." Přikyvuji a zadržuji dech, protože jinak bych začala hystericky brečet.

"Musíme do nemocnice, jasně? Tohle nemůžeme vyřešit tady." Spíše než jako otázka, to zní jako oznamovací věta a já nemám sílu na to se s ním hádat. "Zvládneš to tam, že jo." Zvedá se ze země a chytá mě za tváře.

"Jasně." Co nejvíc se snažím usmát, ale musí to vypadat jako dost chabý pokus o úsměv. Potom cítím jak mě bere do náruče a dál už vidím jen jeho potetovaný krk, ke kterému si pokládám hlavu. "Měl by sis do toho nechat něco dotetovat." Podotýkám, když se mnou k autu a já cítím každý schod, který míjíme.

"Moc dobře víš, kdy se nechám znovu potetovat - až si něco necháš udělat ty. Zažila si toho s námi tolik, že by sis taky mohla něco nechat zvěčnit." Sděluje mi, zatímco si jednou rukou otevírá dveře od obrovského auta.

"Tak fajn, jestli-" Odpovídám mu, ale nestíhám to dokonce, protože mě přerušuje.

"O tomhle jsme si něco řekli - žádné jestli, ale AŽ se uzdravíš." Důrazně mi odpovídá, když mě pokládá do příjemné měkoučké sedačky.

"Ušpiním to to tady." Pokouším se mu odporovat.

"Nechám to vyčistit." Oznamuje mi, když mě připoutává a sedá si za volant. Vždycky má na všechno odpověď - to na něm mám moc ráda, i když to ostatní sere.

"Projedeme se alespoň rychle?" Ptám se ho vyzývavě, ale mám zavřené oči, jakoby mi to mělo pomoct od bolesti.

"Jak rychle jen budeš chtít, hlavně žádný spaní." Hned po těhle slovech se rychlostí zarývám do sedačky a slyším praskání, které jde z výfuků. Filip mě ještě chytá za ruku, kterou stiskávám v pěst, abych si ulevila od bolesti. "Za chvilku tam budeme." Říká mi co nejklidněji a já mu zrovna drtím jeho ruku, kterou na řízení nepotřebuje, protože jeho auto má - samozřejmě, automatické řazení.

***

Filip byl se mnou celou dobu, ale než jsem se pak stihla rozkoukat po tom, co mi ránu umrtvili, tak se tu objevil Andre a Filip zase zmizel. Nějak mě to ani nepřekvapuje a ani nijak nevadí, protože tohle se tu děje víc, než často.

"Díky." Zdraví se Andre s jedním z doktorů a pomáhá mi odejít do auta. Jak bych asi na normální pohotovosti vysvětlila, že mě někdo pořezal, když se mě pokoušel bodnout? Nejspíš nijak, proto máme spoustu známých - a to všude. Stálo mě to jen několik stehů a injekcí proti bolesti a hned můžu jet zpátky domů. "Kdo to byl?" Ptá se mě jeden z lidí, který se mnou tráví 24/7 času.

"Nemám ponětí, šla jsem zpátky do toho posranýho hotelu. Museli vědět, že jsme tam." Odpovídám mu, když mi pomáhá nastoupit do auta. "Díky." Pošeptala jsem.

"Tetování?" Naléhá na mě a já opravdu nevím.

"Andre, já nevim. Byli dva, určitě nemluvili Česky." Říkám mu všechno, co si pamatuji. "Kazachové, ani nic takovýho to nebylo, mluvili úplně něčím jiným." Nedokážu teď vůbec formulovat slova a proto mluvím, jako nějaký pomatenec. "Ruštinu a něco takového podobného bych poznala."

"Alespoň něco." Přikývl a opravdu nad tím přemýšlí.

"Něco mě napadlo, zavolej Kilienovi, ať mi něco řekne v tý jejich hatmatilce." Říkám mu a on se zasmál.

"Očividně ti není zas tak špatně." Se smíchem vytáčí jednoho z našich přátel, který mluví Rumunsky.

***

"Je to nějakej posranej rumunskej gang, popis i to, co provedli odpovídá popisu toho, co mi řekl Kili, kterýmu jsme volali." Oznamuje Andre klukům, když jsme se přemístili do jinýho hotelu, a tím taky zahajujeme dnešní jednání o tom, co se dnes v pozdních hodinách odehraje.

"Nějaký silný narkotika?" Zvedá na mě několikrát obočí Aleks a já se zasmála, když si jeden z prášků vylupuji do ruky.

"Jediný legálně pořízený prášky v týhle místnosti." Říkám, zatímco zapíjím moje léky proti bolesti.

"Až tak moc tě to nebolí, koukám." Zasmál se Ondra, který si zapaluje cigáro. Jeho blyštící se hodinky vidím až sem, a to nejsem úplně při smyslech.

"Jsem v pohodě, takže dneska večer-" Dnes jsem už podruhé přerušena někým jiným.

"Ne, dneska tam s námi nikam nejdeš. Klidně ti to všichni odhlasujeme." Při vydechování kouře mi oznamuje, a všichni souhlasně přikývli.

"Ondřeji, ty si byl po operaci prostřelenýho ramene, a tobě se zrovna narodila dcera a ani jednoho z vás to nikdy nezastavilo." Ukazuju na Andreho. "Mám jenom škrábanec, chci jít taky."Jsem neoblomná a Filip se zasmál. Sedí tu se mnou 5 kluků a všichni mě s úsměvem sledují.

"Má pravdu." Souhlasí se mnou Aleks, který mě chytá okolo ramenou. "Vezmeš si ale neprůstřelnou vestu, to už nám nikomu nevymluvíš, i kdyby jen tu nejtenčí." Říká mi a já se upřímně zasmála, což mi z mé rány vysílá ostrou bolest do těla.

"Na to už nám ne neřekneš." Oponuje mému smíchu vážně Filip a já mu věnovala velmi dlouhý pohled. Jeho rudé oči mi potvrzují to, co jsem si myslela - musel toho vyhulit hodně a doufám, že to byla jen tráva. Většina z nich už ví kdy přestat, ale občas jim to hodně ujede a já se pak modlím k čemukoliv možnému, aby to přežili.

Všichni členové naší "skupiny" jsou potetovaní, až na mě - jak jinak.

Filip je se svými necelými 2 metry nepřehlédnutelný, ale to není jediný, co je na něm markantní. Je to jeden z těch lidí, kteří jdou na jedno pivo nebo drink, a vrací se domu druhý den ve 2 hodiny odpoledne totálně na sráč, sjetý vším, co existuje. Já jsem většinou tím člověkem, který ho kontroluje, jestli vůbec přišel, v jakém stavu, a když už dorazí, tak ho hlídám, aby se dožil dalšího rána. Na krku se mu vyjímá tetování pavučiny, u kterého ale nekončíme. Jeho počmárané ruce i prsty, hrudník i záda, nohy a dokonce i obličej z něj ale dělají naprosto jiného člověka. Jeho trochu křivé zuby ale dodávají na jeho vizáži a proto je taky nezaměnitelný s kýmkoliv jiným - a to jak charakterem, tak postavou.