Different Life

15. Vítejte u nás doma

Když zastavuji vedle Filipova auta na parkovišti před zrekonstruovanou budovou, tak se koukám na holky za mnou. "Nebudu vás poučovat, protože vím, že nejste malý. Spíš vás poprosím, abyste si nebrali žádnou trávu ani nic podobnýho od nikoho tady. A když už byste se rozmysleli že jo, tak mi to alespoň řekněte, domluveno?" Ptám se jich a oni na mě obě překvapeně koukají. "Co si myslíte, že jsem se narodila před sto lety a budu se chovat jako rodiče?" Zasmála jsem se.

"Dobře." Přikývly obě dvě ale na očích vidím, jak už se těší mezi moje kamarády. Já bych je asi nazvala jinak, ale nejsem si jistá, že by holky pochopily to, že je nazývám svojí rodinou a vlastně mi jsou o nespočet procent bližší, než mi jsou třeba rodiče.

Otevírám hlavní dveře do chodby a už cítím sladký závan marihuany - bylo mi to hned jasný, když mi to Filip zvedl. "Kdyby se cokoliv dělo, tak mi to řekněte, jasně? Kluci si často nevidí do pusy a kdyby vás fakt někdo sral, tak mu řekněte, že jste moje sestry - dají pokoj." Ještě jednou je ujišťuji a oni sborově přikyvují. "A poslední věc, ať vás ani nenapadne dávat někam fotky nebo nedej bože videa. Až písničku a video vydáme, to vám dám vědět." Říkám jim k tomu ještě ale oni nevydávají ani hlásku, tak se otáčím.

"Co je? Nejsme zvyklé, že takhle mluvíš, doma vždycky řekneš jenom půl slova." Trochu se zasmála Sofi. "A hlavně jsme tě nikdy neslyšeli mluvit jakkoliv sprostě." Dodává ke svojí odpovědi.

"Mám pocit, že vy se doma taky moc nevykecáte." Zasmála jsem se a dávám jim pusu na čelo. "Tady je bezpečná zóna a můžete mluvit o čemkoliv." Usmála jsem se na ně aby se cítily lépe. Co bych dala za to, mít v tomhle věku někoho kdo by mi tohle řekl.

Když otevírám dveře od studia, tak skoro nevidím na vlastní krok, jaká je tu mlha. "O něco jsem vás prosila." Říkám namísto Ahoj.

"Eli dorazilaaa." Slyším Filipa a všichni začali tleskat a pískat.

"Jste jak malý haranti." Kroutím hlavou a za sklem v tichu vidím vysmátého Kubu, který není schopen ani odzpívat text, protože tleská s klukama. "Někoho jsem vám přivezla - a budete se k nim chovat slušně." Zdůrazňuji a všichni se přestali smát. Od každého jsem teď čekala nemístnou poznámku o tom, koho jsem přivezla ale všichni raději mlčí.

"Koukám, že si si s sebou přivezla i špatnou náladu, kočko." Slyším Jakuba a ten má jediný štěstí, že je v nahrávací místnosti zamčený. Kluků zhulený mozky bohužel teď nefungují, a všichni se začali bezhlavě smát.

"Ty." Ukázala jsem na něj a Kuba na mě vyplazuje jazyk. "S tebou si to pak vyřídím." Zamračila jsem se na něj. "Tohleto je Ivy a Sofi - jsou to moje sestry, 18 jim bylo takže jim do ničeho nebudu kecat ale zkuste něco vy a máte co dělat se mnou." Každého z nich si prohlížím a chytám je obě okolo ramenou.

"Klidně bych si s tebou nechal říct." Říká Kuba a nemá problém s tím stisknout tlačítko, aby to slyšeli úplně všichni. Dokonce i holky se začali smát a já bych ho nejraději zapíchla - tenhle kluk mi chyběl.

Svoje ségry seznamuju se všemi v místnosti, kde je dohromady dalších 8 kluků. V prvních minutách ani jedna z nich nemluví, ale vůbec se jim nedivím. Kluci jsou rozjívení a obě dvě je znají jen z poslechu jejich písniček a videoklipů, které si pustili doma. Na živo jsou úplně jiní a asi každý by byl v prvních momentech nervózní. Jsou taky jediní v téhle republice, kdo mají takovou tvorbu a i když na začátku dostávali hodně bídu od veřejnosti, tak teď se po nich lidi můžou utlouct.

***

Po zhruba dalších 2 hodinách ve studiu konečně můžeme vyrazit zpátky do našeho útočiště. Navíc od "naší" skvadry sem přijel ještě Lou, Kilien a Peter, takže u nás dnes přespí a zítra začíná první natáčecí den nového videoklipu s nimi. "Tak jedem!" Zvedá se Filip z gauče a já ho zastavuji ve dveřích.