Different Life

30. Kdo to byl?

Jak jsem řekla, tak jsem taky udělala. Trvalo mi zhruba hodinu uklidit bordel po Kubovi, ale další dvě uklidit to tady do základů - potřebovala jsem zaměstnat hlavu. I přes to jsem si dopřála zhruba 3 hodiny spánku na zdejším gauči a teď se chci vydat zpátky domů. Venku kurevsky prší, ale to mě nezastavuje jít 30 minutovou cestu pěšky. Mohla bych zavolat Filipovi, nebo komukoliv jinému ale nechci se nikoho doprošovat o pomoc.

Vycházím ven před dům a zamykám za sebou dveře. Když se ale otáčím že se vydám na cestu, tak před brankou vidím stát černé auto značky Audi, přes můj ospalý mozek ale nedokážu rozeznat model, jen že je to z Qčkové řady. Ale podle rysů a SPZ tuším, že je to jeden z lidí, co se s námi neustále snaží navázat obchody ale my odmítáme.

"Kurva." Říkám si sama pro sebe potichu, ale vycházím vstříc autu, protože tudy jít musím. Okénko u spolujezdce zajíždí dolů a já za volantem vidím mně známou tvář. Není to nikdo z hlavních lidí, se kterými vedeme obchod, ale je to jeden z těch, který pro ně vyřizuje špinavou práci a bere za to hodně velké peníze.

Mohla bych se otočit a odejít, ale to se nedělá. Byl by to z naší strany projevený strach a to ani jeden z nás nikdy neudělá. Musím se vzchopit a být sebevědomá, jako jsou kluci. Přesně kvůli tomu, nikdy nechodíme sami ven - jsem prostě úplně blbá, vím to.

Řidič jen kýve hlavou na náznak, abych si nastoupila na zadní sedačky. I když to dělám nerada, tak to pro plynulost chodu úplně všeho udělat musím. Na místě za řidičem sedí mně už známá tvář a příště budu přemýšlet dvakrát, než budu chtít zase jít pěšky. "To máme dnes venku deštivo." Říká mi muž, kterému je minimálně dvakrát, jako mně a na obchody které jsme měli jen párkrát v minulosti s ním, si moc dobře pamatuji. Je to jeden z těch nechutných chlapů, kteří mají oplzlé kecy na holky nepřiměřeného věku vzhledem k nim. Jeden z těch zbytečnějších lidí na zemi. Já na jeho poznámku mlčím a koukám na jeho obličej, protože nemám náladu na nějaké blbé prupovídky.

"Nejsem si teď úplně jistá, jestli jste naposledy neslyšel naší výzvu." Sleduji ho bez jediného hnutí ale jsem připravená se bránit čemukoliv. Pomalu se rozjíždíme a já dávám pečlivě pozor na cestu, kam jedeme.

"Chtěl jsem vás jen upozornit," začíná svojí větu a konečně jeho obličej také směřuje ke mně a věnoval mi svůj pohled. Já zvedám obočí a chtěla bych ho teď tak moc praštit, ale nemůžu. Musím zachovat sebekontrolu a klid, a jednat s chladnou hlavou. "Ta vaše skvadra klučíků mě ale nebere dost vážně, když se pokouším o rozhovor s nima, tudíž mi nezbývá jiná možnost, než tahle." Odpovídá mi a já se usmála.

"Nedožijete se dlouhýho života, když se mnou budete takhle mluvit." Pořád se na něj usmívám protože vím, že ho to ještě víc naštve.

"Vyhrožujete mi?" Ptá se mě a já mlčím.

"Já vám? Zavřela jsem vás snad do svého auta, protože mě jinak nikdo neposlouchá a nebere mě vážně? Protože si nejsem schopna udělat sama respekt? Ne, to v mým případě nehrozí." Znovu jsem se usmála to ho dohání k šílenství. Eli, ráda riskuješ a to tě dneska s velkou pravděpodobností bude stát život, stojí ti to za to?

"Já, kurva vím, kde v tom posranym baráku máte postele a s kým jednotlivým jste zrovna vy v té svojí spala." Sleduje mě a já se k němu nahýbám.

"A já vím, v jaké posteli spí vaše dcera a i to, kdo se jí líbí z její 3. třídy. I to, že jste nedůstojný prase a že žena která si vás vzala, to udělala jen pro peníze." Vrčím mu zpět do obličeje a on mi v záchvatu vzteku dává facku. Mě to překvapuje dost, ale ne tak jako jeho. Očividně to udělat nechtěl, ale emoce ho předběhly - jako kdyby byl nějaký posraný amatér. "Je mi minimálně o polovinu méně, jak vám a umím se kurva ovládat a chodit v tomhle prostředí lépe, než vy." Říkám mu a sedám si zpátky na místo blíže ke dveřím.

Celou cestu jsem dávala pozor, tudíž vím, že jsme jeli k našemu domu. Zastavujeme před bránou k našemu pozemku, u které je shodou okolností Aleks, který nejspíš teď přijel a když mě vidí tak ihned vystupuje z auta. "Doufám, že se vzkaz dostane k vašim společníkům." Říká mi pupkatý muž sedící na druhé straně sedačky a já se usmála. Aleks ihned při přichází k autu a na řidiče míří zbraní. Já otevírám dveře od auta a když si mě všímá, tak mi pomáhá vystoupit ven a pro teď míří na bastarda, který sedí na zadní sedačce za řidičem.

"Pokud se nesmíříte a nesžijete s faktem, že i ženy vám můžou být rovny, tak v tomhle i v osobním životě dost brzy narazíte - třeba jako dneska." Říkám mu, zatímco s ním nepřerušuji oční kontakt, i když už stojím venku a do obličeje mu míří jeden z našich lidí zbraní. "A už nikdy nelezte takhle blízko našemu domu, to je poslední varování." Říkám dost nahlas a zřetelně, aby mě slyšel. Hned potom zavírám dveře a nechávám je odjet. A až teprve když se ztrácí z dohledu, tak se zhluboka nadechuji. "Sráč." Říkám nahlas a moje srdce bije tak rychle, že to cítím v mém celém těle. Přímo před námi se zavírá brána která odděluje náš pozemek od silnice, protože do té doby se k nim zády neotočím.

"Nastup si." Oznamuje mi Aleks a otevírá mi dveře. Je to jen kousek po příjezdové cestě k našemu domu ale vím, že mě nepustí samotnou už ani na krok. Bez jediného slova si nastupuji do auta a on rychlým přidáním plynu se dostáváme do garáže. Po cestě těch pár desítek metrů si všímám dvou lidí, kteří stojí na balkóně - Filip a Jakub. 

"Kurva!" Zakřičela jsem v autě ještě předtím, než vystupuji. Hlavu zarývám do kožené opěrky a zhluboka se nadechuji. Aleks na mě jen kouká a prohlíží si mě, čeká jestli něco řeknu a já se znovu několikrát nadechuji. "Jsem kráva, fakt jo. Kurva." Nadávám si za to, že mě vůbec napadlo někam jít samotnou a hlavně v takovýhle podmínkách. "Díky." Koukám na Alekse a trochu jsem se na něj usmála. On ale ví, že je zle a že ještě větší zle bude, až vyjdu o patro výš. 

Když vycházím do horního patra, tak si z nohou zkopávám promočené boty pod věšák a jdu ke klukům, kteří už stojí v kuchyni. Koukají na můj obličej, který před pár minutami schytal facku, která opravdu bolela a myslím si, že díky zimě venku a teplu které vytvořila ruka tak musí jít červená na mé tváři jít opravdu vidět.  

 Hned jak mě vidí, tak jde Kuba ke mně. Nic, žádný vztek na něj ani výčitky, tohle je pracovní a i v pracovním životě o sebe máme vzájemně strach. "Kdo to byl, čím si dostala?" Ptá se mě Kuba, když chytá mojí bradu a můj obličej si prohlíží.

"Byla to jen facka." Říkám krátce a až teď mi do těla dochází zpětně reakce na událost, která se mi před chvilkou stala. Moje tělo se začíná klepat ze zimy z deště, stresu a taky fyzického přetažení. Cítím palčivou bolest v hlavě, mrznou mi prsty na rukách i nohách a cítím nepříjemný pocit sevřeného žaludku.

"Kdo to byl?" Ptá se mě Kuba a tím mě uvádí zpět do reality. Vidím jeho hnědé oči, které jsou plné obav a potřeby chránit členy svojí rodiny. Periferně vidím Filipa, který stojí kousek od nás a Alekse z druhé strany. 

"Byl to ten kretén, kterýmu jste minule uštípli kus prstu - nevím jméno." Vrtím hlavou.

"Vielerovi bratři." Říká Filip nahlas a já ihned přikývla.

"Přesně ti - ten hlavní." Přikyvuji a koukám na vysokého kluka za Kubou.

"Tohle jim jen tak neprojde." Kroutí hlavou sem a tam Kuba a vypadá u toho dost naštvaně.