Different Life

27. Zasloužil si to

Během dne jsme se dohodli, že se společně vydáme na Andreho chatu. Vlastně dohodli, zařídil to Kuba, a proto taky nebyl ráno doma a to byl taky důvod, že nikomu nic neřekl. Chtěl to udělat jako překvapení pro nás pro všechny. Mají rodinný dům ve městě, ale pro nějaké příležitosti si koupili další dům, ve kterém nikoho nerušíme, když jsme hlasití až do rána. Takže vlastně takovou chatu. Je tu i Viki s Andrem a jejich dvě malé dcerky.

Momentálně se předloktím opírám o zábradlí, které lemuje schody vedoucí na zahradu přímo z kuchyně, a koukám na všechny ty lidi. Kluci pro mě udělali víc, než dost a dneska obzvlášť. Ukázali mi, jak moc dokážou lidi, kteří vyrůstali v nekompletních rodinách a strašných podmínkách, mít svojí vlastní rodinu a vzájemně si v ní pomáhat.

"Já a všichni ostatní si nemohli nevšimnout, jak moc na pěst dneska jsi." Sděluje mi Andre, který si stoupá vedle mě a oba dva máme výhled na několik lidí, kteří se baví a smějí se.

"Jdi do prdele." Zasmála jsem se a cítím jeho loket, který se dotýká toho mého, protože díky malému prostoru na konci schodů se sem ztěžka vejdeme.

"Kluci mi říkali, co se stalo." Teď mluví vážně a já přikývla. Samozřejmě, že mu to řekli a já se na ně nezlobím. To, co se stalo sestře pořádně nevím ani já, ale myslím si, že poukazuje na ten můj "incident". Mojí ségru by si nedovolili se mnou probírat, jen kdybych já sama chtěla, nebo spíš ona.

Mám pocit, že všichni okolo mě cítí, že to pro mě byl vlastně velký skok, protože já jsem nikdy na takové věci neměla žaludek, nikdy. Hlas ve mně, mě vždycky zastavil, protože jsem se bála, co se mi stane jak fyzicky, tak mentálně. Ale tentokrát ve mně převládly pocity. Na druhou stranu jsou ale všichni dneska příjemný a netlačí na mě s tím, abych s nima mluvila. "Poprvé jsem někomu vrazila, Andre." Říkám potichu, abych měla jistotu, že to slyšíme jen my dva. Pořád tomu nemůžu uvěřit.

Cítím, jak za námi někdo jde, ale dotyčný se nezastavuje a jde po schodech dál. Hned, jak mi vchází do zorného pole tak vidím Filipa, který má na jedné ruce čtyři talíře a na druhé další dva. Bože můj, nedokážu si představit, že tenhle kluk by na sobě neměl žádný tetování s dělal číšníka. Když se rozhlížím po všech, tak ale nevidím Kubu. Jak jinak, buď zase zmizel někam něco vyřizovat, nebo telefonuje za rohem. Svým pohledem ale skenuju dál po zahradě a vidím ho u grilu, kde je společně s Viki. Ta vypadá, že mu něco důležitého vysvětluje. Ne, vypadá, že se s ním hádá. Ale proč?

"To budu brát, jako ne." Slyším Andreho smích vedle sebe a vracím se zpátky do reality.

"Co?" Ptám se ho až moc nezdvořile a on se znovu směje.

"Jsi neskutečná." Kroutí se smíchem hlavou a já se na něj zamračila.

"Co si to řekl? Proč zas?" Zamračila jsem se na něj. Sama slyším, jak jsem nepříjemná. Ale vážně, co to se mnou je?

"Nedokážeš dávat ani minutu pozor, když jste v jedný místnosti nebo v okruhu jednoho kilometru." Zasmál se Andre. "On taky ne." Dodává k tomu a já jsem teď ještě víc zmatená. Myslí to vážně, nebo to říká jen tak? Andre nikdy neříká nic jen tak. Jsem další z těch nespočet holek, co se do něj takhle zakoukaly a neumím při tom myslet pořádně? Očividně jsem. "Eli." Opakuje po několikáté moje jméno a výraz v jeho obličeji vypadá pobaveně. Bože můj, chovám se jako pubertální jedinec. Andre určitě zase něco říkal, a já jsem ho zase neposlouchala. "Dáme si panáka, pojď." Chytá mě okolo ramenou a otáčí se směrem dolů ze schodů.

"Nemůžu, musim tu být pro Ivy a dávat na ní pozor." Oznamuji mu a myslím to smrtelně vážně.

"Kdyby si neměla spoustu práce se sledováním Jakuba, tak by sis všimla, že tvoje ségra se tu cítí víc, než dobře." Říká nahlas a když tahle informace dochází do mého mozku, tak si přiznávám, že je to pravda - jsem strašná. "Nebudu tě ale nutit, jsi nesnesitelná už tak a já nemám chuť se s tebou dohadovat o tom, jestli si s námi dáš, nebo ne." Dodává pobaveně.