Different Life

13. Moje rozhodnutí

Během mého odpočívání v obývacím pokoji se budím, když cítím závan studeného vzduchu a musím několikrát mrknout, aby si moje oči zvykly na světlé okolí a rozkoukávám se. Ležím v rohu gauče, ve kterém často lehává Filip ale jsem na tomhle gauči sama. Chlad v místnosti mi ale začíná být nepříjemný, a tak se pomalu zvedám a vycházím za zdrojem té zimy. Po cestě v kuchyni vidím, že jsou 4 hodiny odpoledne ale venku je teď pod mrakem, takže mě slunce tak moc nebije do očí.

Balkónové dveře jsou samozřejmě pootevřené a venku už z kuchyně vidím nerozlučné duo - Filipa a Kubu. Chci za nimi jít a dveře zavřít, ale jejich rozhovor vypadá docela důležitě a mně není pořád nejlíp, tak ještě chvilku vyčkávám, jestli se nebude něco dít. "Stálo ti to za to?" Směje se Filip svým poopileckým hlasem - každý ho má. Zní to asi tak, jako kdybyste leželi celý týden s horečkama, rýmou a kašlem.

"Tobě by to za to nestálo?" Směje se nazpátek Kuba a vidím, jak si oba potahujou z cigarety.

O čem se to vůbec baví? O těch dvou holkách, co tam včera s Kubou seděly? Vůbec bych se tomu nedivila. Studený vzduch linoucí se až ke mně způsobuje, že je mi trochu zima ale taková prkotina mě neodradí od toho, abych mohla odposlouchávat dva nejlepší kamarády, a hlavně když mám o jednoho z nich zájem - vlastně mám vůbec? Můj mozek je pořád ospalý, podrážděný a určitě v něm koluje zbytek alkoholu, a tak nedokáže pořádně přemýšlet.

"A tobě to za to stálo?" Teď zrovna slyším Kubu, který se ptá svého parťáka vedle sebe a já kurva nevím, o čem to mluví. Mohli by přestat mluvit ve frázích? Jsem už tak dost zmatená.

"Co? Ty drogy? Nehraj tady na city, sám taky neustále něco bereš." Až sem slyším, jak moc sarkastický úsměv má Filip na tváři během jeho odpovědi.

"Ty si ber co chceš, ale proč si do toho zatáhl i jí?" Ptá se Kuba klidným hlasem. Koho jí? Baví se o mně? Eli, vyser se teď na to, jdi zavřít dveře a jdi si zpátky lehnout, notak.

"Děláš si ze mě prdel? Ty jsi byl první, kdo JÍ nechal našňupat a budeš to tady svádět na mě?" Ohrazuje se Fili proti jeho otázce a zvyšuje u toho hlas.

"Má polovinu váhy co ty, Filipe, nemůže kurva zvládnou to, co si bereš ty nebo my ostatní. Dával jsem na ní pozor a za hodinu kterou trávila s tebou jsem jí musel nést v náruči až do postele, protože nevěděla o světě. Drž radši hubu, jsi pořád vožralej." Určitě se baví o mně.

"Dával si na ní pozor? S kým? S těma šlapkama, kterým si se věnoval? Ta holka není jenom tvoje, Jakube. Vždycky zmizíš a představ si, že se tu celej svět nezastaví a neposere, musíme jet dál a napravovat tvoje chyby. Je dospělá a umí se rozhodovat sama za sebe a pokud máš takový nutkání jí i nám okolo diktovat, co mámě dělat, tak si uvědom, že nikdo z nás tě poslouchat nemusí." Slyším naštvaného Filipa a teď vůbec netuším, kdo stojí na čí straně. "Ptám se tě ještě jednou, stálo ti to za to?"

Odpověď se ale od Kuby nedostává a jediné co vidím, je jeho upřímný ignorantský úsměv - Kuba jednoduše dohání lidi k šílenství, protože vždycky musí mít pravdu. "Je mi úplně u prdele, jestli s těma holkama něco měl nebo ne, ale můžeš si vsadit na to, že timhle hraješ mně do karet a já to neproseru, jako ty. Včera jsi mi vlastně poskytl dobrej začátek, už jsme-" Nemůžu tohle dál poslouchat, protože se za chvilku poperou a otevírám dveře.

"Přestaňte se tu hádat jak malý haranti. Já mimochodem stojim tady, jestli se chcete bavit o mně, tak klidně můžete přede mnou. Nejsem malý děcko, abyste si mě tu přehazovali, kdo mě asi teď bude hlídat." Říkám jim a oba dva kluci jsou překvapení, že jsem tady. Musela jsme být až tak nepříjemná? Možná bych to měla krotit.