Different Life

9. Klid

"Incidentu s policajtama?" Ptá se mě nazpátek a já se usmála. Tak neví všechno, poprvé je tady on ten, který nemá o všem přehled a dle jeho výrazu se mu to moc nelíbí.

"Včera večer po natáčení." Začínám ale dál nepokračuji, protože chci zjistit, jestli mě opravdu poslouchá.

"Přestaň s těma dramatickýma pomlkama - víš, jak to nesnášim." Ihned na mě hrne jeho odpověď a já se zasmála.

To mě ale pořád nepřesvědčuje k dalším slovům a v tomhle důsledku mi jemně bere nůž z ruky, abych nemohla pokračovat v krájení a dál s ním mluvila. Já na něj jen zvedám jedno obočí s menším úsměvem a v jeho tváří vidím, jak se mu do nechápavého pohledu přimíchává pobavený výraz. "Přestaň." Teď už se trochu zasmál a vrtí hlavou. "Fajn!" Nechává mě vyhrát a i když by se mohl jít zeptat kluků, protože tam včera byli taky, tak neustále stojí u mě a sleduje mě. "Prosím." Říká nakonec a tenhle pocit vítězství a trocha nadřazenosti nad ním mi zvedá náladu, protože Kuba zřídka o něco prosí. Věnuje mi svojí plnou pozornost a doslova mě prosí o to, abych pokračovala, můžu ho snad déle trápit?

Otáčím se ke kuchyňskému dřezu, kde si dávám trochu mýdla na ruku, které smíchávám společně s vodou. Potom si přejíždím trochu po krku u límce mého trička a po pár přejetích po mé kůži si krk stírám od bublinek malým ručníkem, který slouží k utírání rukou. Ze včerejšího večera, se mi tu hezky vybarvuje modřina, ale kdyby nás náhodou venku někdo viděl, nebo kontroloval tak nemáme potřebu, aby se někde objevili fotky toho, jak je někdo z nás zraněný.

"Od koho to máš?" Ihned se mě ptá a nejspíš se mi podařilo make-up odkrýt tak, aby šla modřina vidět. "To byl ten konflikt s policajtama?" Chrlí na mě jednu otázku za druhou. Jeho dobrá nálada se teď mění na naštvaný výraz a límec mého trika trochu stahuje dolů, aby si modřinu prohlédl pořádně. "Kdo to byl?" Ptá se mě znovu a já se trochu zasmála.

"Nemáš něco pod kontrolou, tak se chováš jako osina v zadku?" Trochu jsem se zasmála, ale na Kubovi vidím, že nemá ani trošku blízko k tomu, aby se sebeméně zasmál. Kuba tohle ale celé bere hodně vážně a naštvaně vchází na terasu, kde sedí kluci u stolu.

"Kdy jste tohle odhlasovali?" Ptá se nahlas Kuba a Andre se ironicky zasmál. Kluci ihned vědí, o čem se mluví, protože to je snad jediná informace, která se ke Kubovi za dobu naší cesty nedostala.

"Neměli jsme to kdy odhlasovat." Odpovídá mu Filip. Já se zhluboka nadechuji, abych tu nikoho neposlala do prdele, beru dvě lahve ginu a misku s nakrájenými citrony a vydávám se za nimi. Mlčky nalévám klukům pití a drink dozdobuji kouskem kyselého kolečka, protože kdybych se ozvala, tak tu začnu obhajovat svůj názor, jako naprostá hysterka.

"Byla to píčovina, ale udělala dobrou věc. Hraje nám to do karet ať už to považujeme za chybu, nebo ne." Odpovídá mu Andre a já jsem překvapená stejně, jako Kuba. Opravdu se mě Andre zastal?

"Dobrou věc?" Z Kubova tázavého výrazu doslova srší vzkaz, že kdo mu odpoví, tak dostane přes hubu.

"Zítra mezi 8 až 12 večerní hodinou máme volný hranice a můžeme oběma směry dovézt co chceme a to bez kontrol a všeho dalšího okolo." Odpovídám mu s klidem v hlase a se svojí sklenicí si sedám do mojí židle. To Kubu ale nechává bez jakékoliv další odpovědi a teď už mu dochází, proč jsem to udělala.

Ostatní kluci u stolu mlčí, protože ví, že když je takový vyprovokovaný rozhovor, tak je lepší když se dohadují lidi, kterých se to přímo týká. Ale problém je, že tady u stolu se to týká všech. "A když už jsme teda u toho hlasování, kdy jsme si kurva odhlasovali tohle? A kolikrát, kurva, to budeme ještě řešit? Stalo se." Ptám se ho zpátky útočně a ukazuji skleničkou na Kubu.